Text se zamýšlí nad povahou času v kontextu moderní vědy a filosofie. Navzdory historické preferenci věčnosti a neproměnnosti nás současná astrofyzika učí, že vše, včetně celého vesmíru, má svůj počátek i konec. Tato nezbytná konečnost je v textu úzce spjata s konceptem času jakožto dění aktivních subjektů. Autor zdůrazňuje, že čas není pouhým abstraktním a nekonečným kontinuem, jak jej pojímá galileovská věda, ale je vždy "subjektní" a konkrétní. Skutečný čas je tedy neodmyslitelně spojen s událostným charakterem bytí a je vždy limitován svým závěrem. Nekonečný čas je považován za pomocnou myšlenkovou konstrukci, nikoli za ontologickou realitu. Práce tak vybízí k přehodnocení tradičních metafyzických představ o nesmrtelnosti a věčnosti ve prospěch uznání termínovaného charakteru veškerého trvání. Tato perspektiva zdůrazňuje aktivní výkon bytí každého subjektu v rámci jeho vymezeného časového horizontu, čímž dává konečnosti hluboký ontologický význam.