This text provides a profound analysis of Karl Jaspers' concept of "Das Umgreifende" (the Encompassing) as presented in his lectures on Reason and Existence. The author examines Jaspers' thesis on the necessity of penetrating the widest scope of the possible to achieve a pure insight into what is "true and real." At the heart of the reflection is a critical comparison between Jaspers' ideas and the author's own concept of "non-objectivity." The text emphasizes the existential tension between actualized reality and an ideal "truth" that serves as a critical measure for everything realized. It raises fundamental questions regarding the ontological status of this truth and the nature of the relationship between human thought and that which transcends it. The author challenges the traditional dichotomy between mere possibility and actuality, inviting reflection on what constitutes the basis of true possibilities as opposed to false ones. This study represents a significant contribution to understanding the limits of objective thinking and the nature of transcendental reality in modern philosophy.
Nepředmětnost a „Umgreifendes“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 5. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Nepředmětnost a „Umgreifendes“
V druhé přednášce o „Rozumu a existenci“, nadepsané „Das Umgreifende“ (Vernunft und Existenz, 1935, v Holandsku) hned v druhém odstavci Jaspers píše: „Um in das, was wahr und wirklich sei, den reinsten Blick zu gewinnen, der sich durch keine Fesselung an ein Besonderes festhalten und durch keine bestimmte Atmosphäre trüben lassen möchte, muß der Mensch denkend in den weitesten Umfang des Möglichen zu dringen suchen.“ (6759, S. 35.) V této větě jsou jakoby soustředěny všechny obtíže až rozpory, které mi jsou zřejmé a přímo nápadné zejména proto, že jsem se právě je pokoušel nějak překonat svým pojetím „nepředmětnosti“. Nejprve se zmíním o tom, s čím souhlasím (resp. co jsem schopen si vyložit zcela pozitivně i v kontextu vlastního myšlení): to je důraz na poznávání toho, co je „pravé a skutečné“ (wahr und wirklich). Ne všechno, co je skutečné, je zároveň tím „pravým“; a na druhé straně nic „pravého“ nemá smysl ani váhu, není-li to „skutečné“. Ovšem tady je nutno hned něco velmi závažného dodat: míníme-li „skutečnost“ jako něco již uskutečněného („realizovaného“), pak nic takového nemůžeme právem považovat za plně „pravé“: mezi tím, co je nebo co bylo kdy uskutečněno, a tím vskutku „pravým“ je vždy rozdíl, distance a přímo napětí. A to nás vede k důležité otázce: jaká je vlastně skutečnost toho „plně pravého“, s kterým vždy musíme kriticky srovnávat vše, co bylo uskutečněno („realizováno)? A v čem je taková „pravost“ založena, resp. čím je nesena? A jak se k ní můžeme svou myslí vztahovat? Nebo se snad ona musí spíše vztahovat k nám? Možná měl Jaspers právě něco takového na mysli, když onu větu končil zvýrazněným poukazem na „nejširší rozsah možného“ (der weiteste Umfang des Möglichen). A tedy: platí tu ona tradiční, ale velmi problematická dichotomie toho, co je „pouze“ možné, na rozdíl od toho, co je vskutku skutečné? Jaký je rozdíl mezi pravými a nepravými možnostmi? Jaký vztah má k rozdílu mezi možnostmi skutečnými a neskutečnými?
(Písek, 140504–2.)