This reflection examines the nature of truth as a purely non-objective and "non-being" reality that nonetheless remains valid. The author raises the fundamental question of whether and how such truth can be intended or thought of without succumbing to the falsifying process of objectification. A critical investigation is conducted into the primary tool of thought: the concept. Through an etymological analysis of the Czech word "pojem" and the Latin "conceptus," the author reveals their roots in the notions of seizing, capturing, or taking possession. Such a predatory approach is deemed entirely inadmissible when dealing with truth, which cannot be owned or dominated. Intending toward non-objective truth requires responsibility and openness to its call. Instead of attempting to usurp truth, the text emphasizes the necessity of being at its disposal, echoing the sentiment of Emanuel Rádl and Karl Marx that we do not possess truth, but truth possesses us. The objective is to overcome traditional objectifying thought in favor of a more authentic relationship with truth as a non-objective horizon.
Pravda ne-jsoucí, ale „pojatá“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 10. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Pravda ne-jsoucí, ale „pojatá“
Otázkou zatím nezodpověděnou ovšem zůstává, zda taková „ryze ne-předmětná (či ne-jsoucí, ale „platná“) pravda může být míněna – a zejména jak. Že může být míněna, je patrno už z toho, že o ní teď mluvíme a že na ni myslíme; jde však o to, zda může být námi míněna platně, tj. aniž bychom ryze ne-předmětnou pravdu sebeméně zpředmětňovali a tím falšovali. A pokud to je tedy přece jenom možné, potom jak to snad právem a oprávněně můžeme a máme dělat, abychom se onoho falšujícího zpředmětňování vyvarovali, abychom se mu vyhnuli, eventuálně abychom je „překonali“. Kdybychom tady předčasně předpokládali, že ryzí nepředmětnost nemůže být nijak a za žádných okolností „pojata“, myšlenkově „uchopena“, více nebo méně přesně míněna a tedy intencionálně zaměřena, počínali bychom si „ne-odpovědně“, tj. odpovídali bychom na nepředmětnou výzvu pravdy nesprávně, mylně (eventuálně bychom na ni vůbec neodpovídali, už proto, že bychom ji neslyšeli, možná ani nezaslechli pro svou nepřipravenost). Chceme-li si však vyjasnit, jak se to má s onou kdysi dávno v Řecku „novinkou“, totiž s pojmy a pojmovostí, musíme náležitě a kriticky prověřit, co všechno je spjato s oním podezřelým a kriticky prověřovaným a odmítaným „zpředmětňováním“; nemůžeme prostě bez náležitých výhrad nadále pracovat se zaběhanými termíny (a to nejen českými). Tak ku příkladu české slovo „pojem“ je už etymologicky spjato s pojímáním, zajímáním jakožto braním do zajetí, tedy s uchopováním a tedy jakýmsi násilím. Není tomu tak ovšem jen v češtině, ale už v latině (a tím ve všech jazycích, odvozených z latiny nebo latinou porůznu ovlivněných): concipere jakož i odvozenina conceptus je přímo založeno na slovese capere a tvaru captus, tedy chytiti a chycený (do češtiny převedeno ve slovech chytit či zachytit smysl a pak jej uchopit a držet, atp.). To vše je v případě „myšlenkového zaměření“ na pravdu naprosto nepřípustné, i když už jsme si to už dávno odvykli myslit (mínit) takto uzurpátorsky a „majetnicky“: pravdu nikdy nemáme ve své držení, nemáme ji ve své moci, nikdy se jí nemůžeme zmocnit, nemůžeme ji ovládnout, ale vždycky jí můžeme být jen lépe či hůře k dispozici. Jak kdysi řekl Rádl (a sto let před ním Karl Marx): ne my máme pravdu, ale pravda má nás.
(Písek, 141004-2.)