This text explores the ontological nature of an event as an integrated process within time and space, defined by the boundary between the future and the past. An event is characterized by its active "becoming," which constitutes its unique being rather than a mere participation in a universal "being in general." For an event to manifest as reality, it must establish a "subject" that maintains its integrity and enables active interaction with the surrounding world. The author distinguishes between an event's response to other events and its openness to "non-objective" realities that challenge it from within. Through this openness, the event transcends mere existence to become an "ek-sistence"—an active mediator that reaches beyond itself to realize what "ought to be" in concrete situations. Ultimately, the event is not an isolated entity but a dynamic agent oriented toward the transformation and rectification of reality according to higher principles.
Události a bytí (jejich)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 29. 10. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Události a bytí (jejich)
Událost je relativně integrovaným děním v čase, omezeným (vymezeným) proto jak časově, tak prostorově vůči ostatnímu světu, a to jakousi hranicí, která je jednak za určitých podmínek prostupná oběma směry, která však je také neodlučitelně spjata s „aktuálností“ jakožto vždy znovu se ustavující a opět se rušící hranicí přechodu mezi budostí a bylostí. Toto „dění“, „nastávání“ či „stávání se“ musí být aktivně vykonáváno, jinak se událost nestává skutečností (tj. součástí skutečného světa), a může tedy být chápáno jako totožné s „bytím“ události. Každá událost má své vlastní dění a tedy své vlastní bytí; její bytí není tedy nějakým podílem na něčem dalším, na nějakém „bytí vůbec“. Každá událost, která má vykonávat své bytí, se musí zapojit do okolního světa tím, že aktivně reaguje na jiné události kolem sebe (eventuálně i na jejich shluky, hromady nebo komplikovanější útvary); aby mohla aktivně vystupovat ze sebe (ze svého vlastního událostného dění) a dosahovat k jiným událostem, musí si ustavit a udržovat svůj vlastní „subjekt“, a jím si umožní udržovat své aktivity v jakési jednotě či integritě, přesahující její vlastní (vnitřní) integritu. Každá událost, která si takto ustaví a udržuje svou „subjektnost“, tj. své bytí jakožto bytí subjektu, je schopna reagovat nejen na jiné události kolem sebe a tím na svět skutečných (uskutečněných) akcí a aktivit jiných událostí, ale jiným způsobem a zcela odlišnou formou na svět nepředmětných skutečností, jimiž je „oslovována“ či provokována a atakována „zevnitř“, tj. z té druhé, alternativní stránky svého bytí. A otevřeností vůči takovým nepředmětným výzvám či atakům se jakoby sama „vystavuje“ jejich oslovující moci tak, že vlastně můžeme mluvit o tom, že není pouze „jsoucí“ (v tradičním smyslu), nýbrž že je aktivně zprostředkujícím činitelem, uskutečňovatelem toho „pravého“ a v tom smyslu „ek-sistencí“. To pak neznamená nic jiného než že je pevně usazena nikoli v sobě a pro sebe, ale jakoby „ven ze sebe“, a to v dvojím smyslu: především „ven“ ze své niternosti a tím ze svého „ještě ne“ do světa skutečností a tedy do veškerého „už ne“ resp. do všech jeho reliktů; a za druhé ze své svébytosti a tím relativně osamocenosti do konkrétních situací všeho toho skutečného, které má být napravováno z daného stavu do stavů přiměřenějších tomu, co „býti má“.
(Písek, 141029-1.)