This text provides a critical analysis of the concept of facts as presented in Emanuel Rádl's History of Philosophy. The author examines Rádl’s distinction between natural facts and spiritual or "balance" facts. While Rádl considers natural facts to be objective realities existing independently of human observation, the author challenges this view by highlighting the etymology of the Latin term "factum" (something made or done). He argues that every fact is inherently a human performance, statement, or conceptual formulation. Even fundamental scientific assertions, such as the Earth's movement around the Sun, are human constructs and terminological choices rather than "raw" nature. The author further disputes the sharp boundary between natural phenomena and historical artifacts, asserting that interpreting physical events and deciphering hieroglyphs both require an active human intellectual effort. Ultimately, the text concludes that while reality has an objective dimension, its recognition and classification as a "fact" is always a human act, not a mere reflection of an objective existence.
Rádl o faktech
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 31. 10. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Rádl o faktech
Rádl hned na prvních stránkách svých Dějin filosofie I (0948, s. 12 n.) rozlišuje fakta přírodovědecká a bilanční, nebo také jinak, fakt „beznadějná a slibná“. Vykládá to tak, že třeba otáčení země kolem Slunce je faktem přírodním, zatímco učení o tomto otáčení je faktem historickým (vázaným na datum). To ukazuje na skutečnost, že pod termínem „faktum“ nebo „fakt“ rozumíme dnes samu skutečnost, která „je, jak je“. Mám za to, že tady Rádl není dost důsledný, neboť to, že země obíhá kolem slunce, není sama skutečnost, nýbrž je to náš výrok o skutečnosti; latinské slovo factum je odvozeno od slovesa facere, tj. dělati, činiti, utvářeti, takže znamená to, co bylo uděláno, vytvořeno, učiněno – není to nic „přírodního“, nýbrž je to lidský výrok, lidská formulace. To ovšem neplatí jen o tom obíhání, ale také o zeměkouli a o její hvězdě, kolem které obíhá. Jakmile tu planetu pojmenuji jako Zemi, už jsme něco udělal, totiž vynalezl jsem pro ni jméno (nebo jsme použil jména staršího, které ovšem znamenalo něco jiného) a toto jméně jsem vyřkl a doprovodil nějakým dalším výrokem, např. že to je planeta a že obíhá kolem své hvězdy, tj. Slunce. Pochopitelně to vše je zčásti záležitost terminologie; o Zemi (nikoli zeměkouli, ale třeba jako bohyni atd.) se mluvilo (a psalo) už dávno, mnohem dříve, než se některým vědcům začala jevit jako planeta (a než se Slunce přestalo jevit jako něco, co obíhá kolem země, atd.). Význam termínů, slov se měnil, původní významy přestaly platit, slova dostala nový smysl. Ale už samo pojmenování bylo výkonem, činem, něčím lidským, nikoli přírodním, nebyla to žádná „objektivní existence“, jak to formuluje Rádl. Proto také neplatí, že interference světla je „faktem přírodním“, zatímco hieroglyfy „faktem duchovním“ – to jsou velké nepřesnosti. To, co najdeme na starých památkách, jsou opracované kameny, a vidět v tom hieroglyfy (a dokonce začít je dešifrovat) je stejně tak naším výkonem, jako při pozorování, jak se chová světlo při průchodu hranolem apod. Jak nápisy na zdech, tak světlo mají nějakou svou „fakticitu“, nebo lépe svou „předmětnost“, předmětnou stránku, a pak nějakou svou „nepředmětnost“, tedy tu stránku, na kterou nestačí se podívat „jaksi zvenčí“. Nepochybně je rozdíl mezi těmi předmětnými stránkami, které mohou být dešifrovány jako lidský výtvor, a jinými, které nebyly udělány ani utvářeny lidmi; nicméně už ten rozdíl zaznamenat je možno jen jako lidský výkon, výtvor, rozpoznání a formulování.
(Písek, 141031-2.)