Tento text se zabývá kritickou reflexí pojetí smyslu v díle Jana Patočky, konkrétně v jeho Kacířských esejích. Autor zpochybňuje Patočkovu perspektivu, která smysl vnímá jako cíl lidského „vzmachu“. Argumentuje, že smysl by neměl být chápán jako meta, jíž lze dosáhnout, ale spíše jako norma lidského jednání a jako proces naplňování nepředmětných výzev. Ačkoliv Patočka uznává, že smysl nelze ovládnout ani zachytit jako věc, stále operuje s pojmem „osvojování“ smyslu. Text toto pojetí reviduje a navrhuje namísto snahy o uchopení či osvojení cestu přijetí a akceptace. Tento přístup vede ke korigování veškerého vlastního konání ve prospěch toho, co je „pravé“. Smysl tedy není výsledkem snažení, nýbrž regulativem, skrze nějž člověk odpovídá na výzvy, které ho přesahují, a jimiž se nechává vést, aniž by se jich pokoušel zmocnit.
Smysl – spění k němu
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 4. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Smysl – spění k němu
Patočka právě této obrácené perspektivě dost dobře nerozuměl, neboť mluví (Kacíř. eseje, 3. studie o smyslu dějin, Praha 2007, str. 68) např. o „výzvě a šanci člověka v jeho vzmachu za smyslem“: smysl není cílem, jehož má být (n+ějakým „vzmachem“) dosaženo, nýbrž normou toho či onoho dosahování, vůbec každého podnikání, každé aktivity. Ve všelikém lidském podnikání není cílem jakési dosažení smyslu, nýbrž uskutečňování a prosazování aspoň částečného smyslu naplňováním „výzev“ a uskutečňováním toho, k čemu nás tyto výzvy nepředmětně vyzývají (takže je „nemáme k dispozici“, ale směřujeme k jejich porozumění, nikoli uchopení ani k tomu, abychom se těch výzev nějak zmocnili ještě dříve, než se jimi začneme řídit a spravovat). Patočka sice ví, že nejde „o odkrytí smyslu, který nemůže být nikdy vyložen jako věc, nemůže být ovládnut, ohraničen, pozitivně zachycen a zvládnut“, a jde dokonce tak daleko, že „je člověk hotov rezignovat na bezprostřední danost smyslu a osvojovat si smysl jako cestu“ (obé dtto, 69), ale přece jen zůstává o toho termínu „osvojování“. My v tom cítíme – snad právem – stále ještě pokus o zachycení a uchopení, nikoli o přijetí a akceptaci, jehož výsledkem je korigování všeho „vlastního“ (i přivlastněného) ve smyslu toho, co je „tím pravým“.
(Písek, 130403-3.)