Tento text zkoumá vztah mezi subjektem a jeho objektní stránkou, přičemž zdůrazňuje, že subjekt je skutečný pouze tehdy, když se uskutečňuje jako celek propojující vnější (předmětnou) a vnitřní (niternou) dimenzi. Autor tvrdí, že ryzí objekt ani ryzí niternost nemohou existovat izolovaně; k plnému uskutečnění subjektu je nezbytná interakce s okolím a jinými subjekty. Zásadní rozdíl je spatřován mezi pouhou hromadou (agregátem) a subjektem, neboť hromadě chybí vnitřní jednotící princip garantující integritu jsoucna. Text se dále zabývá ontologickým vznikem celků vyšší úrovně, který vyžaduje, aby nižší subjekty aktivně participovaly na tvorbě vyšší struktury. Tento proces s sebou nese částečnou rezignaci na jejich původní integritu ve prospěch společné angažovanosti. Přechod na vyšší úroveň není pasivním procesem, ale aktivním aktem vycházejícím z nitra, i když se navenek může jevit jako pouhá změna vnější formy. Úvaha tak nabízí vhled do hierarchické povahy bytí a vzájemné provázanosti subjektivity a objektivity.
Subjekt a objektnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 4. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Subjekt a objektnost
Subjekt je skutečný jen tak, že se sám uskutečňuje jako celek, mající nejen vnější (předmětnou), ale také niternou (subjektní) stránku. Žádná z těchto jeho dvou stránek neobstojí sama jako osamocená: ryzí objekt neexistuje, tj. není samostatnou skutečností, a ryzí niternost je niternost ještě neuskutečněná. K tomu, aby subjekt mohl mít svou předmětnou (objektní, vnější) stránku, je zapotřebí jiných subjektů a jejich vztahů k tomuto subjektu. Tam, kde subjektu chybí jeho okolí (osvětí), tam mu chybí i jeho vnější (objektní) stránka a eo ipso i uskutečněnost jakožto celku. Hromada (agregát) není a nemůže být subjektem, protože jí chybí nitro, které jedině může garantovat jednotu jsoucna: hromada zůstává hromadou, tj. pouhým nakupením, nahromaděním jsoucen nižší úrovně – a proto také nemůže být schopna postoupit „dál a výš“. Můžeme se tedy tázat, jak se vůbec může pouhá hromada stát celkem: kde, resp. odkud může pouhá hromada vzít (v sobě vyvolat) onu důležitou mohutnost, zakládající a garantující jednotu, tj. zlostnost celku? Jistě je na první pohled zřejmé, že tuto „mohutnost“ nemůže čerpat zvenčí, odjinud; je-li však pouhou hromadou, nemá ani žádnou jinou další možnost leč čerpat ji z nitra některého, resp. některých z nižších celků, které v ní jsou nahromaděny, resp. poskládány. Celek vyšší úrovně (a tedy subjekt vyšší úrovně) musí tedy nějak „navazovat“ na nitro (tedy subjektnost) nižších subjektů a musí být schopen v těchto nižších subjektech vyvolat jejich ochotu k společné angažovanosti na vyšší úrovni, a to znamená v něčem zároveň jakousi částečnou rezignaci na svou vlastní (dřívější) integritu, na svou „pravou“ subjektnost. Subjekty, které akceptují (případně generují -?) svou angažovanost na vyšší úrovni, se ani v této procesuální relaci nemohou nechat zatlačit do pouhé neutrality a pasivity, ale musí se onoho přechodu na vyšší úroveň aktivně zúčastnit a podílet se na něm. Jen vnější, objektní, předmětná stránka oněch nižších, ale už na vyšší úroveň přecházejících subjektů-celků se může zdát zůstávat jen pasivní, tj. jejich angažovanost v momentě (sebe)uskutečňování onoho přechodu jistě zůstává zvnějšku neregistrovatelná, nezjistitelná – pro přístup zvnějška se stává „skutečnou“ až v podobě svého uskutečnění (a to právě jen po vnější stránce).
(Písek, 130412-1.)