Text kriticky zkoumá Kantův pokus o transformaci metafyziky ve vědu, jak jej představuje v Prolegomenech. Autor poukazuje na dobovou tendenci přeceňovat vědeckost a nahlížet na metafyziku jako na úzkou odbornou disciplínu, což vedlo k úsilí filosofů, včetně Husserla, vybudovat filosofii jako přísnou vědu. Tato snaha je v textu interpretována jako omyl pramenící z nerozlišování mezi vědeckou metodou a obecnou myšlenkovou náročností, precizností či soustavností. Hlavní argument spočívá v tvrzení, že metafyzika i filosofie jako celek nejsou „méně“ než věda, nýbrž ji zásadně přesahují. Zatímco věda usiluje o „vlastnictví“ pravdy jako určitého majetku, filosofické myšlení je definováno jako bytostný vztah k pravdě založený na jejím milování a následování. Metafyzika je zde chápána nikoli jako profesní specializace pro vybrané jedince, ale jako specifický typ myšlenkového soustředění, který odmítá redukci na pouhý soubor vědeckých poznatků a zdůrazňuje etický rozměr hledání pravdy.