The text explores the philosophical distinction between the concepts of a heap and a whole within the context of human understanding of reality. A heap is defined as a subjective multiplicity whose boundaries are determined by an external observer, whereas a true whole possesses internal integrity and exists both for itself and in itself. The author examines the hierarchical structure of reality, moving from the smallest indivisible entities to vast cosmic structures such as galaxies and solar systems. A central question is whether our universe is a mere accumulation of parts or represents a higher, unified whole. A crucial theme is the critique of one-sided objectivity; the author argues that every reality possesses a subjective and non-objective dimension alongside its objective side. True unity does not emerge from external observation but from the internal unification of sub-subjects within a higher super-subject. Neglecting these non-objective dimensions when viewing reality as a mere heap leads to ontological errors, as internal interconnectedness is the key to understanding all levels of existence.
Skutečné (skutečnost)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 29. 6. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Skutečné (skutečnost)
Hromada je vždycky mnohost; v jakém smyslu můžeme tedy hromadu považovat za „skutečnou“, když to jsme my, kdo rozhoduje o tom, co ke zvolené „hromadě“ budeme počítat a co ne? Naproti tomu „celek“ není celkem jen proto, že jej za tajkový považujeme, ale také sám „pro sebe“ (a „o sobě“). Skutečnost hromady je tedy jiného druhu než skutečnost celku: hromada je skutečná jen pro nás. Zároveň ovšem nemůžeme říci, že hromada je jen zdánlivá – hromada je přece určitou hromadou (určitým nahromaděním) čehosi skutečného. A to „skutečné“ je pak buď skutečným opět jen pro nás (takže jde o další hromadu), anebo je čímsi skutečným „o sobě“ (a „pro sebe). A tak můžeme pokračovat, až posléze dojdeme k těm nejmenším skutečnostem „o sobě“, které už nejsou žádnými hromadami. _ A pak se můžeme vydat ve svých úvahách také opačným směrem: jakého druhu je „skutečnost“ oněch hromad? Teď už nám nepůjde jen o to, že bude záležet na nás, co k té či oné hromadě započítáme, ale o skutečnost jak toho, co k ní započítáme, tak toho, co k ní nezapočítáme, ale co je kolem ní, blízko, dál – anebo až do největší dálky. Je náš Vesmír, v kterém je naše „skutečná“ galaxie, v které zase je naše hvězdná (sluneční) soustava, k níž náleží naše planeta Země – a v nichž jsme „skuteční“ také my, kdo se takto tážeme – skutečný jen jako „hromada“, anebo je něčím víc než pouhou hromadou? Avšak i zde se nám ustavičně vnucují samé objektivace. Ryze objektivní však není v tomto světě nic; každá skutečnost má vedle stránky objektivní (resp. přesněji objektní, předmětné) také stránku subjektní, nepředmětnou (výklad na tomto místě necháme stranou). Někdy můžeme subjektní či nepředmětné stránky jednotlivých skutečností z praktických důvodů zanedbat a pominout, ale jindy to vede k vážným přehmatům. Takže: neexistuje-li žádný ryzí objekt, předmět, neznamená to, že je vnitřně nějak sjednocen; vnitřně sjednoceny jsou však subsubjekty supersubjektu (tj. subjektu vyšší úrovně), které jinak oněm subsubjektům zůstávají, ale v pouhé hromadě (sub)subjektů se jeví jako pominutelné a zanedbatelné.
(Písek, 130629-3.)