This reflection examines the relationship between humans and time by distinguishing between the human as a temporal being and as a subject. While a true entity is defined by its birth, life span, and death, the subject operates exclusively within the present moment hic et nunc. The subject acts as the initiator of actions directed toward current reality, passing through time without generating its own temporality. The author argues that the subject is not an entity in the strict sense but is established and continuously reconstituted by the true being for the purpose of actions that do not stem solely from the entity's temporal schedule. The text focuses on the ontological nature of subjectivity and its grounding in the flow of events, where the subject represents a shifting point of actuality shared with other actors. The process of subject constitution is described as a dynamic co-creation linked to every significant activity, thereby bridging the sphere of individual existence with the broader framework of both internal and general time.
Subjekt a čas
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 7. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Subjekt a čas
Když chceme podrobněji přezkoumat vztah člověka k času resp. přesněji jeho „bytí v čase“, musíme si především náležitě uvědomit, jaký je rozdíl mezi člověkem jako bytostí a člověkem jako subjektem. Člověk je časová resp. časující bytost; je to pravé jsoucno, které má svůj počátek (zrod), průběh (život) a konec (úmrtí, smrt). Zároveň je však toto pravé jsoucno subjektem (subjektem akcí a aktivit), a subjekt je subjektem vlastně vždycky jen hic et nunc, zde a nyní, protože je původcem akcí, a každou akci je možno provádět jen zde a nyní, a může být navenek zaměřena rovněž jen na něco, co je zde a nyní (pokud nejde o nějaký typ reflexe čili aktivního návratu subjektu k něčemu minulému, anebo naopak k něčemu ještě nenastalému, což obojí je třeba zkoumat odděleně resp. v odlišných souvislostech.). Subjekt tedy je „něčím“ (myšleno v nejširším významu, tedy nejenom „někým“), co jako by „trvalo“ v průběhu událostného dění jako posouvající se „nunc“; a přitom, jak se zdá, nemůžeme aktualitu jako takovou odvozovat od subjektu, protože ji nějak „sdílejí“ i další (přinejmenším relativně blízké) subjekty. O subjektu můžeme tedy říci, že je v čase, ale že sám „nečasuje“, nýbrž že časem (a to jak vnitřním časem pravého jsoucna, tak obecným časem) „prochází“. Subjekt sám také není, přesně vzato, jsoucnem, neboť se jako jsoucno ani nechová, ale pravé jsoucno si „svůj“ subjekt ustavuje, ale zároveň jej uvolňuje k různým akcím, které ze jsoucna (z jeho vlastního průběhu resp. Z jeho rozvrhu) nevyplývají. Toto ustavení (konstituce) subjektu však není žádným prostým jeho vyprodukováním, nýbrž spíše jen spoluvytvořením nebo dotvořením resp. Dotvářením (neboť má pokračování v ustavičných rekonstitucích, k nimž dochází při každá závažnější akci subjektu (která je přece zároveň akcí pravého jsoucna).
(Písek, 130703-4.)