Tento text kriticky reflektuje známý Augustinův výrok o hledání pravdy v lidském nitru. Autor argumentuje, že ačkoliv je obrat do nitra nezbytný, pravda nepřebývá přímo v člověku jako takovém, nýbrž v „niternosti“ pojaté jako ryzí nepředmětnost. Lidské nitro slouží pouze jako vstupní brána k hlubší rovině bytí. Vlastní proces reflexe dosahuje svého cíle v okamžiku, kdy reflektující subjekt přestává být překážkou a vyklání se ze své vlastní předmětnosti. Teprve v tomto stavu se člověk může setkat s nepředmětnými výzvami a pravdou, která přichází z hloubi nepředmětného světa. Text varuje před psychologizujícím výkladem tohoto procesu a zdůrazňuje, že se nejedná o pouhou metodu, ale o ontologické setkání s pravdou. Autorův přístup redefinuje vztah mezi subjektem, jeho vnitřním světem a transcendentní pravdou skrze koncept nepředmětnosti.
Nitro a lidská niternost / Reflexe a lidská niternost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 7. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Nitro a lidská niternost / Reflexe a lidská niternost
Augustin napsal (In vera religione) výzvu: Nesnaž se vycházet, dovnitř se obrať – pravda přebývá v lidském nitru. (Překlad Marie Bayerové in Husserl; původní text: Noli foras ire, in te redi, in interiore homine habitat veritas.) Základní chyba této myšlenky spočívá v onom upřesnění „homine“; pravdu nelze hledat v lidském nitru, ale v „nitru“, v „niternosti“, v našem znění „v nepředmětnosti“. A ovšem cesta „tam“ do nitra, do niternosti vede přes niternost člověka, ale ono „nitro“ samo rovná se ryzí nepředmětnost a přichází z mnohem větší hloubky, až ze samé ryzí nepředmětnosti (já sám rád užívám názvu „pravda“). V tom smyslu onen obrat do nitra je legitimní – a není jiné cesty než obrat do vlastního nitra. Ale to je jen vstupní brána, jen první (a ještě dost vnější) fáze reflexe. Reflexe ovšem „dosahuje“ svého pravého cíle, když u toho reflektující subjekt, obrácený do „sebe“, do „svého nitra“, přestává překážet a vůbec přestává „být jsoucí“, když je vykloněn za sebe (ze své předmětnosti) a teprve tak se setkává s přicházejícími „nepředmětnými výzvami“, zkrátka s pravdou, s ryzí nepředmětností. (Takže jen s licencí a jistým zkreslením tu lze mluvit o něčem jako „metodě“ – to na obranu proti psychologizování.)
(Písek, 130714-1.)