Tento text kriticky reflektuje pojetí budoucnosti, jak jej představil Konrad Lorenz ve své knize „Budoucnost je otevřená“. Autor polemizuje s tvrzením, že budoucnost je prostě „otevřená“, a namísto toho navrhuje, že budoucnost k nám aktivně přichází a sama se otevírá. Klíčovým prvkem úvahy je rozlišení mezi jsoucím (předmětným) a ne-jsoucím (nepředmětným). Budoucnost je chápána jako zdroj nových, nepředmětných výzev, na které nelze reagovat stejným způsobem jako na danou, předmětnou realitu. Text se zamýšlí nad ontologickým původem těchto výzev a dochází k závěru, že budoucnost nemůže pramenit z minulosti ani z aktuálně existujícího světa. Je třeba připustit existenci ne-jsoucích skutečností, které přicházejí samy o sobě, ačkoli způsob, jakým je jim přidělován čas či lhůta, zůstává pro lidské poznání zatím záhadou. Úvaha tak posouvá chápání času od lineární posloupnosti k dynamickému procesu přicházení nepoznaného.