This philosophical reflection critically examines the ontological nature of time and its relationship to reality. The author challenges Michael Theunissen's thesis that time is "something real" in an objective sense, while also moving beyond the Kantian view of time as a mere form of intuition. Time is not defined as an independent object or entity, but rather as a constitutive element of happening and the performance of being within concrete events. The text introduces a crucial distinction between the internal time of an individual event and "general time," which emerges as a collective temporal field generated by a multitude of occurrences. From this perspective, the possibility of absolute simultaneity across vast cosmic distances is called into question, as time remains inherently tied to local event contexts. The future is interpreted as an active process of becoming through "true events" endowed with their own primordial "future-ness," which subsequently contribute to the broader temporal framework. Ultimately, time is presented as a dynamic dimension of existence rather than an external container.
Čas a skutečnost (či „realita“?)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 9. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Čas a skutečnost (či „realita“?)
Michael Theunissen se jednou (6997, S. 38) vyjádřil, že „die Zeit ist etwas Reales“; bez ohledu, co tím zamýšlel či myslel, je to teze (formulace) po mém soudu zcela nedržitelná. Čas není „věc“, není „předmět“ – Kant to cítil docela právem, ale jeho pojetí je rovněž nedržitelnmé – rozhodně to není jen nějaká nazírací forma. Čas je skutečný, ale není žádnou samostatnou skutečností, nýbrž je aspektem či spíše složkou, součástí dění jakožto výkonu bytí buď té či oné skutečné události nebo – v případě „obecného času“ – výsledkem dění obrovského množství událostí, které kolem sebe jednotlivě „šíří“ časové pole a vytvářejí tak jakési časové pole společné (závislé nadále na dějících se událostech, takže o nějaké samostatnosti „času“ nebo dokonce o možnosti mluvit o „současnosti“ na velmi vzdálených místech Vesmíru nelze mluvit, lze se pouze pokoušet to nějak přibližně – a v omezené míře – „spočítat“, s ohledem na se vzdáleností narůstající problémy). Čas přichází, a to jako budoucnost, ale sama budoucnost pouze nastává, a to prostřednictvím dějících se pravých událostí, které jsou primárně vybaveny svým vlastním časem, svou „budostí“ (a teprve potom mohou k obecnému času svého „prostředí“ dávat, poskytovat také kousek svého příspěvku).
(Písek, 130904-2.)