Tento text zkoumá filosofické pojetí času a vztah subjektu k fenoménu budoucnosti. Autor vychází z předpokladu, že čas přichází z budoucnosti, která je původně ne-jsoucí a vyžaduje aktivní zásah subjektu k tomu, aby byla uskutečněna. Subjekt se svou činností obrací vstříc tomuto přicházení, čímž jeho vlastní časování postupuje proti obecnému proudu času. Klíčovým prvkem úvahy je vymezení hraniční sféry mezi nepředmětným a právě realizovaným, kterou autor nazývá „budostí“. Budost, společně s „bylostí“, tvoří integrální součásti přítomnosti, která není vnímána jako pouhý bod, ale jako rozměrný prostor lidské aktivity. Text tak nabízí hluboký vhled do ontologie času, kde přítomnost představuje dynamické pole, v němž subjektivita skrze své akce transformuje možnosti v realitu. Tato analýza zdůrazňuje, že lidská existence je neoddělitelně spjata s procesem neustálého uskutečňování nadcházejícího času v rámci komplexně strukturované přítomnosti.
Čas a „budoucnost“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 9. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Čas a „budoucnost“
Čas přichází „z budoucnosti“, ale z budoucnosti, která „ještě není“, tj. není „jsoucí“. Aby se ne-jsoucí budoucnost stala „jsoucí“, musí s jí ujmout nějaký subjekt, aby ji „uskutečnil“ svou aktivitou, svými akcemi. Těmito svými akcemi se však subjekt obrací přicházející budoucnosti vstříc, což znamená, že jeho vlastní „časení“ (časování) postupuje proti „proudu“ času obecného. (Nemůžeme říci, že proti přicházející budoucnosti, protože ta nepřichází v „proudu“, tj. neproudí, neteče – rozhodně ji nelze přirovnat k proudu řeky, jak to kdysi dávno udělal třeba Hérakleitos.) Nicméně nějaký „vnitřní“ (nepředmětný) pohyb ve světě nepředmětnosti musíme připustit a předpokládat. Tento „vnitřní“ pohyb však ještě není (nemůže být) oním „přicházením“. Musíme tedy předpokládat jakousi hraniční sféru mezi „vnitřním“ a „vnějším“, přesněji mezi „nepředmětným“ a „právě uskutečňovaným“ (neboť v této sféře už vždycky má svůj důležitý úkol nějaký subjekt (většinou ovšem mnoho subjektů, neboť už jde v jistém rozsahu o skutečný „svět“), a to je prostor akcí, aktivit, totiž právě onoho „uskutečňování“. A právě tato sféra přestavuje už nikoli ne-jsoucí „budoucnost“, nýbrž nastávající přítomnost – můžeme ji nazvat „budostí“. Budost je – zároveň s „bylostí“ součástí resp. složkou „přítomnosti“, neboť ta není bodová, nýbrž i časově „nejen prostorově, extensive“ rozměrná.
(Písek, 130927-4a.)