This text addresses the essential conceptual differentiation between the terms "real," "actual," and "being," which are frequently conflated in both common and scholarly discourse. The author defines the "real" as the realm of things (res) established through external distinction and linguistic convention, primarily serving to identify subjects within communication. In contrast, the "actual" (skutečné) is closely linked to acts and activities; it encompasses what arises from actions or results from them, possessing a degree of autonomy that transcends mere utility or convention. Within a meontological framework, the text further proposes an expansion of this concept. Finally, a "being" (jsoucí) is defined as something that is not only actual but also internally integrated into a whole. This integrity emerges from within the being itself rather than from an external perspective. The text critically highlights the common error of reducing a being to mere reality or thingness, emphasizing the need to recognize the internal autonomy and ontological depth of beings.
Skutečné x reálné (a jsoucí)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 30. 9. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Skutečné x reálné (a jsoucí)
Přivykli jsme chybnému ztotožňování toho, co je skutečné, co je reálné a co je „jsoucí“. Je proto nezbytné to náležitě pojmově rozlišit. Přitom ovšem si stále musíme připomínat, že to je naše rozlišení a že se asi hned tak nezdaří „přesvědčit“ ani všechny odborníky, natož veřejnost. Reálné je vše, co můžeme nějak považovat za „věc“ (res), a přitom to zcela závisí na našem rozlišování a ovšem také na jazykové konvenci (tedy vždy jen zvenčí, zvnějšku), neboť to je asi hlavním smyslem našeho rozlišování na jednotlivé „reality“, tj. jednotlivé „reálné“ předměty; jde o to, abychom se domluvili na tom, o čem vlastně spolu hovoříme. Skutečné je to, co buď vede ke skutkům, anebo to, co je výsledkem (produktem) skutků, aktivit, akcí, tj. co samo není zcela nezávislé, ale má to jistou svou samostatnost, neboť v našem rozlišování není jen užitečnost, ani jen naše libovůle, a ovšem nejde ani o pouhou konvenci. (A my se budeme pokoušet – v rámci méontologie a na základě jejích přístupů a její argumentace význam slova „skutečný“ a „skutečnost“ rozšířit, jak uvidíme.) A posléze „jsoucí“ je nejen vždy skutečné, nýbrž je také v jisté míře samostatné, neboť je vždy integrováno v jakési „jedno“, a to zevnitř, to znamená z nitra „jsoucího“ samého, nikoli pouze zvenčí. (A nepřesně, někdy přímo mylně může být považováno za pouze „reálné“ resp. ztotožňováno s jednotlivou realitou, reálnou věcí.)
(Písek, 130930-1.)