This text examines human behavior within an evolutionary framework, comparing it to patterns observed in other vertebrates. The author establishes a hierarchy of behavioral drivers: starting with genetically inherited instincts in lower animals, progressing to learned technical skills in higher vertebrates, and culminating in consciousness-mediated principles in humans. While instincts are rigid and technical skills focus on immediate outcomes, human principles represent the highest level of behavioral organization. These principles cannot be reduced to genetic traits or simple skills; instead, they are oriented toward a distant future and are not directly verifiable by immediate results. The text highlights that as consciousness and thought intervene, behavioral variability increases, necessitating the formulation of rules that transcend purely technical functions. Human behavior is thus uniquely characterized by the ability to integrate actions into a thought-based system that operates beyond immediate biological necessity, allowing for the establishment of complex guidelines aimed at long-term perspectives.
Chování – zvyklosti a zásady
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 3. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Chování – zvyklosti a zásady
Pokud je to přístupno pozorování zvenčí, můžeme také u lidí zjistit celou řadu způsobů chování, jež připomínají chování vyšších obratlovců; a obráceně můžeme u mnoha druhů obratlovců najít obdoby v jejich chování, připomínající chování lidí. Nemělo by nás to překvapovat, neboť už víme o genetických souvislostech a evoluci. Co to však znamená? U nižších živočichů je jejich chování závislé na něčem, co se může „dědit“, tedy na jakýchsi „vlohách“ apod. Navzdory pokrokům genetiky zatím nevíme přesně, jak je možné „dědit“ způsoby chování, ale výsledky lze pozorovat poměrně snadno. (Např. u hmyzu, třeba u vosiček apod.) U vyšších živočichů do toho nějak vstupuje „učení“: mladá lasička neví, co si má počít s bílou myškou (která před ní ani neutíká), protože byla matce odebrána dříve, než se to mohla v její péči naučit. A na lidské úrovni už nejde jenom o mnohem větší podíl toho, čemu se každé mládě musí technicky naučit, ale intervenuje tu navíc komplikované zprostředkování vědomím a zejména myšlením. Na nejnižší úrovni tak mluvíme o tzv. instinktech a automatizovaných akčních systémech, na vyšších úrovních o dovednostech (fyzických a technických), a posléze na nejvyšší úrovni o zvycích a dovednostech z větší nebo menší části prostředkovaných vědomím a dokonce integrovaných a organizovaných myšlenkově. Teprve na této poslední, nejvyšší úrovni můžeme mluvit o „zásadách“, které nemůžeme redukovat ani na „dovednosti“, natož na „instinkty“, dané geneticky. Zatímco všechny vosičky se chovají naprosto stejně, když z vystřiženého listu smotávající jakýs kornoutek, tam, kde jde o předávání dovedností učením, může docházet k drobným odchylkám (některé jsou jakoby „výhodnější“ než jiné), míra růzností na nejvyšší úrovni je největší, a proto pouhé učení jakoby nestačí: je třeba stanovovat „zásady“, tj. pravidla, která už nemají jen technický charakter, protože nevedou jen k okamžitému výsledku, nýbrž míří do vzdálenější budoucnosti (a nejsou tak co do výsledku přímo kontrolovatelná).
(Písek, 120302-1.)