This text explores the classification of ethics within the Aristotelian framework, questioning its traditional placement as a practical science (praxis). The author suggests that ethics should instead be understood as a poietic science (poiésis). While praxis refers to the handling of existing objects and matters, poiésis signifies the creation of something new, akin to poetic production. Consequently, ethics should not be viewed merely as the application of established commands or prohibitions, but as the realization of what does not yet exist but "ought to be." This distinction applies not only to ethics as a philosophical discipline but to the inherent "ethos" of all human action, including art, science, and social life. Ethical behavior is thus presented as a fundamental characteristic of all creative human activity. The text concludes that true ethics constitutes the basic feature of every "doing," emphasizing the transformative power of bringing ideals into existence through creative action in both individual and communal life.
Etika a „poiésis“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 3. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Etika a „poiésis“
Aristotelés chápal a zařadil etiku jako praktickou vědu (rozumí se filosofickou disciplínu). Je ovšem vážnou otázkou, neměla-li by být etika spíše chápána jako „věda poietická“. Mezi „praxis“ a „poiésis“ je velký rozdíl. „Praxis“ se už etymologicky vztahuje k „pragma“, tedy k něčemu věcnému, předmětnému, k nějaké věci, která tu už je a s níž se něco „dělá“, „podniká“, s níž se nějak zachází, zatímco poiésis znamená mnohem víc než pouhé „dělání“ ve smyslu zacházení s něčím již daným, totiž tvoření, vytváření něčeho nového, někdy dokonce básnění. Etika by tedy neměla být chápána jako aplikování nějakých daných příkazů (či zákazů), nýbrž jako naplňování něčeho, co dáno není, co však se má v životě uskutečnit a uplatnit jako něco, co sice „není“, ale co „má být“, co se „má stát“. A toto rozlišení by mělo platit nikoli pouze pro etiku jako příslušnou disciplínu, nýbrž pro etičnost každého jednání a chování, tedy pro sám „ethos“, který každé systematické reflexi a tedy příslušné disciplíně nutně předchází. – Vlastně by to mělo být chápáno pro všechny oblasti „konání“: platí to tak v životě jednotlivce i v životě obce, platí to v umění, ve filosofii, ve vědách, prostě všude. Etika a „etičnost“ v chování a jednání není výjimkou ani v jednom, ani v druhém směru. A když ji dobře pochopíme, je to právě „etičnost“, která má a musí představovat základní rys každého „dělání“.
(Písek, 120307–1.)