Text se zabývá zásadním rozlišením mezi smyslovými orgány a samotnými smysly, které jsou v běžné řeči i v myšlení často nesprávně zaměňovány. Autor poukazuje na to, že tato chyba se stává zřetelnější, pokud bychom uvažovali o záměně oka se samotným zrakem či ucha se sluchem. Zatímco smyslové orgány, jako je oko, ucho nebo chuťové pohárky, tvoří materiální součásti lidského těla, které jsou alespoň v principu přístupné vnějšímu pozorovateli, samotné procesy vnímání – tedy vidění, slyšení či ochutnávání – představují vnitřní zážitky a subjektivní dojmy. Tyto vjemy jsou ze své podstaty soukromé a pro nikoho zvenčí přímo nepostižitelné. Úvaha tak zdůrazňuje ontologickou propast mezi fyzickým aparátem těla a fenomenální kvalitou vjemu. Toto rozlišení je klíčové pro správné pochopení lidského vědomí a varuje před zjednodušujícím nahlížením na vztah mezi fyziologií a prožitkem, který nelze redukovat pouze na činnost orgánů.