Tato úvaha vychází z Patočkova výroku o filosofickém životě jako o pohybu typu "atelés energeia", jehož cíl zůstává neuchopitelný. Autor zkoumá povahu jednání, které vyvěrá z nitra subjektu, jenž je nahlížen jako časující se událost. V textu je konfrontováno aristotelské pojetí činnosti s moderními biologickými a logickými koncepty, konkrétně s Jenningsovou a Kozákovou "akcí nazdařbůh". Hlavní problém spočívá v otázce, zda může být filosofická aktivita skutečně bezcílná nebo neúplná. Autor dochází k závěru, že filosofie jako experimentální myšlenková disciplína sice postrádá předem daný, fixní cíl, ale směřuje k řadě průběžných a nedefinitivních cílů. Bytostnou otevřenost filosofického zkoumání vůči neznámému nelze redukovat na nahodilost. Označení této aktivity za "atelés" je proto vnímáno jako zavádějící, neboť filosofické jednání je komplexně strukturováno právě skrze své neustálé směřování k tomu, co dosud nebylo pojmově uchopeno. Tím text zdůrazňuje dynamickou a tvůrčí povahu filosofického myšlení.
„atelés energeia“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 6. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
„atelés energeia“
Patočka jednou (ještě před válkou, v r. 1937) napsal, že „filosofický život je pohyb, atelés energeia, jehož télos nám uniká“ (in: Péče o duši I, str. 104). Naší – širší, obecnější – otázkou je, jak je vůbec něco takového jako atelés energeia možné. Sám termín energeia (původně Aristotelův) poukazuje k něčemu, co vykoná nějaké dílo, ergon, ale nikoli působení zvenčí, nýbrž naopak zevnitř. Pro nás z toho ovšem vyplývají důsledky, po kterých u Aristotela není ani památky. Musíme tedy pracovat jakoby od počátku: o dělání, tj. aktivitě, jejíž původ musíme hledat „uvnitř“, můžeme zřejmě uvažovat (a mluvit) pouze za předpokladu, že uznáváme rozdíl mezi „vnitřním“ a „vnějším“. A protože v našem pojetí jakékoli „dělání“ zevnitř, tj. jakákoli akce (a aktivita), může (a musí) být aktivitou nějakého „subjektu“ (který chápeme jako jednotu, ale nikoli totožnost ani paralelitu) vnitřní a vnější stránky, přičemž subjekt je třeba chápat jako časující jsoucno, tedy událost(pravou událost), vzniká a staví se před nás základní problém, zda je vůbec možné, aby nějaká akce (dělání) subjektu jakožto pravé události, tj. jakožto celku, mohla být atelés, tedy nevztahovat se k nějakému konci=cíli. Kdysi počítal Jennings v biologii (a po něm v logice i J.B.Kozák ve své habilitační práci) s tím, čemu říkal ,action at random‘ (Kozák překládal ,akce nazdařbůh‘). Bylo by možno tuto myšlenku aplikovat dokonce i na filosofii? – Již samo položení této otázky ukazuje, že vše je složitější, než abychom se mohli pokoušet to analyzovat a interpretovat na příkladech z biologie; v tom vidím pozitivní stránku Kozákova pokusu reinterpretovat koncept Jenningsův tak, aby vyhovoval v logice. Aby vůbec bylo možno mluvit o akci“ je třeba nějaký „cíl“ předpokládat; nicméně právě proto, že filosofie je experimentální myšlenková disciplína, je zřejmé, že jedním z „cílů“ filosofického pokusu musí být něco, co ještě takto předem uchopeno být nemůže, tj. co nemůže být pojato jako nějaký předem daný cíl (jako tomu je u Aristotela). Přitom ovšem akce sama musí být strukturována nejen směrem k tomuto neznámému a předem (ovšem ani dodatečně) neuchopitelnému cíli, ale k celé řadě jiných „cílů“, cílů průběžných a nedefinitivních (tedy cílů „ne-konců). Označit tu jakousi bytostnou otevřenost vůči předem neuchopitelnému cíli jako v jistém směru „nahodilou“, „at random“, a už vůbec jako atelés, je nejen mylné, ale vysloveně zavádějící. (Takhle to dopadá, když se do aktuální úvahy zapojí nápad nebo myšlenka odjinud, aniž by se vše podrobilo důkladnému šetření, k čem tak přesně dochází.)
(Písek, 120607-1.)