This text presents a modified concept of the monad, departing from the classic Leibnizian definition by emphasizing its interaction with the surrounding world. The author proposes that monads should not be understood as closed entities, but as subjects possessing not only windows for observation but also doors for active external engagement. The key concepts introduced are externalization and internalization. Externalization describes the process where a monad's internal activity transcends its boundaries to influence surrounding events. Conversely, internalization represents the intake of external stimuli and information back into the interior, including reflection on the consequences of the monad's own actions. The text emphasizes the necessity of investigating the specific modes of these transitions between the interior and exterior. Through this approach, the monad is transformed from an isolated point into a dynamic element in a constant creative and informational relationship with its environment and other monads. This redefinition allows for a deeper understanding of the relationship between individual subjectivity and objective reality through the mechanisms of mutual interaction.
Monády a jejich nitro
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 7. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Monády a jejich nitro
Přijměme jako výchozí bod zjednodušené pojetí „monády“, ve srovnání s tím, jak ji vymezuje Leibniz, ale s přihlédnutím ke všem nezbytným úpravám a opravám, bez nichž bychom se nikam dál nedostali. Tak především monádám neupřeme přístup k jiným monádám na základě přechodu „ven“ z nitra, což předpokládá otevření nejen oken (na dívání), ale i dveří, tj. k činnému jednání „navenek“ a „venku“, tedy schopnost aktivit nejenom vnitřních, ale také za „hranicemi“ monády samé „působících“. Ponecháváme ovšem monádám (v „plném“ rozsahu) jejich vnitřní aktivitu, ale připouštíme, aby tato vnitřní aktivita mohla za určitých okolností vyjít „ven“, do „okolí“ monády; a na druhé straně připouštíme také opačný přechod, totiž z vnějšího „okolí“ do „nitra“ monády (a to přechod dvojího druhu, jednak návrat původně jako „vnitřní“ zahájené akce monády, která však prošla „dveřmi“ do vnějšího „okolí“ a tam něco vykonala (způsobila), zase zpět dovnitř monády, aby se monádě dostalo informací nejen o vnějšku (ostatních monádách – událostech), ale také o tom, jaké změny tam ona akce vyvolala či způsobila (obvykle nejde o pouhé „způsobení“ něčeho, nýbrž o podnět k reakcím událostí okolních). O těchto přechodech budeme (zčásti po vzoru Hegela a také jeho termíny) mluvit jako o „zvnějšňování“ a „zvnitřňování“. Je tedy zřejmé, že vedle změn, pozorovaných jen zvnějšku, musíme uvažovat také o změnách jen vnitřních, zvnějšku nepřístupných, anebo o změnách, které jsou zčásti vnitřní, ale pronikají navenek, nebo o změnách, které začínají jakoby „venku“, ale nějak se dostávají „dovnitř“ (těm právě budeme říkat „zvnějšňování“ a „zvnitřňování“ – také tam musíme nejen prostě předpokládat (a vymýšlet), ale také zkoumat příslušné způsoby přechodu zevnitř navenek a zvenčí dovnitř).
(Písek, 120701-1.)