Tento text přináší kritickou reflexi rozlišení mezi ontologií a metaontologií, jak jej ve svém díle definoval David J. Chalmers. Autor zásadně zpochybňuje Chalmersovo zjednodušení základní ontologické otázky „co existuje?“ a poukazuje na nezbytnou nutnost mnohem hlubší analýzy samotných pojmů existence a bytí. Text argumentuje, že bytí by mělo být primárně chápáno jako aktuální dění zcela konkrétních a jedinečných entit v určitém čase a prostoru. Hlavní část kritiky se zaměřuje na rozdíl mezi skutečným, individuálním jsoucnem a abstraktními obecninami či matematickými množinami. Autor tvrdí, že obecné pojmy a množiny jsou lidskými konstrukcemi, které postrádají jakoukoli nezávislou existenci. Pokud se tážeme, zda existuje „něco“ obecného, dopouštíme se logické dvojznačnosti, protože toto „něco“ představuje buď námi ustavenou množinu, nebo čistě myšlenkový výtvor. V obou těchto případech postrádá taková konstrukce samostatnou ontologickou realitu vně lidského myšlení. Tato reflexe vybízí k celkovému přehodnocení metaontologických východisek v kontextu vztahu mezi realitou a konceptuální konstrukcí.
Reflexe a „metadisciplíny“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 7. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Reflexe a „metadisciplíny“
David J. Chalmers v textu „Ontological Anti-Realism“ charakterizuje rozdíl mezi ,ontologií‘ a ,metaontologií‘ následovně: základní otázkou ontologie je „co existuje?“, zatímco základní otázkou metaontologie je: „jsou (možné) objektivní odpovědi na základní otázku ontologie?“ Na první pohled je zřejmé, jakými před-pojetími a před-sudky je toto rozlišení zatíženo. Především je nápadné to zjednodušení na jediný způsob reflexe oné základní otázky ontologie. Podrobíme-li totiž onu otázku „co existuje?“ kritické reflexi, musíme na prvním místě narazit na požadavek přesnějšího vymezení významu slova „existovati“: je to totéž, co „být“? Hned na druhém místě nám musí napadnout: „být“ znamená aktuálně se dít či stávat; a musí se to týkat čehosi naprosto určitého a jedinečného, včetně určení místa a času onoho „vykonávání vlastního bytí“. Otázka, zda vůbec něco existuje, se nutně musí odlišovat od otázky, zda vůbec existuje něco „určitého“ – tímto „určitým“ se míní něco, co se může vyskytovat v mnoha exemplářích, takže jde vlastně nikoli o něco „skutečného“ (ve smyslu „reálného“, ale o množinu případů, ovšem zjednodušenou (redukovanou či degradovanou) na „obecninu“. A co vlastně „je“ taková obecnina? Zeptáme-li se, zda existuje „pes“ (tj. vůbec nějaký pes), nemíníme ani množinu psů (množina přece „neexistuje“, pokud není námi ustavena, a není ustavena tak, že bychom „vytvořili“ spoustu psů, ale že význam slova _“pes“ vymezíme takovým způsobem, že potom může ma rozhodovat, zda to či ono zvíře (třebaže podobné psovi) je nebo není pes. Ale potom i takové konkrétní (jedinečné) zvíře, které z té množiny vyloučíme, nepřestává „být“ („existovat“), i když je za psa nebudeme považovat. A když se vůbec nechceme omezovat na „něco“, nýbrž chceme se tázat na to, zda vůbec „něco“ jest (existuje), pak se dopouštíme jistého přehmatu dvojznačností otázky: ono „něco“ je buď míněno jako množina nějakých „jsoucen“ – ale pak ta množina nemůže „být“ („existovat“), dokud ji neustavíme. A jak jsme ustavili množinu „něco“? – Anebo tou otázkou míníme samo „něco“, tj. námi vymyšlenou obecninu, a pak ovšem je jasné, že nic takového nemůžeme považovat za „jsoucí“, „existující“, neboť to je zřejmě náš myšlenkový výtvor, který pochopitelně nemohl „existovat“ dříve, než jsme jej ustavili, vytvořili (a když už jsme jej vytvořili, tak nemá samostatnou „existenci“, nýbrž nadále zůstává naší „konstrukcí“, kterou musíme „mínit“, aby „byla“).
(Písek, 120710-1.)