This text explores the definition of ontology as a specific philosophical discipline, distinguishing it from traditional scientific fields sharing the -logy suffix. Although the term is commonly attributed to Christian Wolff, the roots of the discipline trace back to Aristotle, who characterized it as the study of being qua being. The author emphasizes that ontology is not merely a compendium of everything that exists, but requires a deeper critical investigation beyond common sense. A significant shift in the understanding of ontology occurred with Gottfried Wilhelm Leibniz, who expanded the field to include non-being and nothingness. This expansion allows for a distinction between classical ontology and meontology, the latter of which focuses on the aspects of non-being. The text challenges the naive view of the world as a simple aggregate of existing things and invites reflection on the relationship between what is and what is not. In this context, ontology serves as a critical discipline examining the fundamental foundations of reality and the boundaries between existence and void.
Ontologie
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 7. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Ontologie
V evropské (a dnes už téměř celosvětové) tradici se běžně koncovky „-logie“ užívá pro označení nějaké odborné vědy (pouze per nefas se používá podobných názvů i pro některé předvědecké či nevědecké obory nebo přímo „pavědy“, jako třeba astrologie, apod.) Jednou z výjimek je název „ontologie“, která rozhodně není žádným vědeckým oborem, ale je jednou z filosofických disciplín. Aniž bychom se pouštěli do větších historických informací, můžeme jen připomenout, že nejstarší výměr tohoto „oboru“ ještě nebyl spjat s určitým pojmenováním (Aristotelés hned na počátku 4. knihy Metafyziky uvádí pouze: „je takové vědění, které se zabývá jsoucím jakožto jsoucím, a tím, co k tomu náleží“, přičemž „věděním“ (epistémé) se rozumí „filosofická disciplína“, nikoli „věda“ v dnešním smyslu). Název sám je mnohem pozdější, připisuje se obvykle Christianu Wolffovi, ale …
Sám název „ontologie“ by bylo možno (bez odvolání na existující tradici) chápat jako „vědění o jsoucím“ neboli „vědění o tom, co jest“. To by ovšem na první dojem mohlo být pojato jako „vědění vůbec o všem“, neboť v našem povědomí je přítomen, nejčastěji nevysloveně, jakoby samozřejmý předpoklad, že „o tom, co není“ nejen není co vědět, ale že by bylo naprosto nesmyslné se tím chtít jakkoli zabývat. Proti „jsoucímu“ se nám zdá být opakem, protivou „nejsoucí“ – a nejsou je prostě „nic“. Skutečný svět se nám zdá být jakýmsi úhrnem všeho, co „jest“, a všechno „nejsoucí“ je z něho vyloučeno. Ovšem to je jen dojem „prostého rozumu“, nepodrobený kritice.
První, kdo ontologii rozšířil tak, že se má zabývat nejen jsoucím, ale také nejsoucím, a dokonce samou „nicotou“, byl nejspíš Leibniz. (de ente et non ente, de aliquo et nihilo). Už v tom můžeme spatřovat vhodnou příležitost, abychom odlišili „ontologii“, která by se měla zabývat „jsoucím“, od „méontologie“, která by se měla zabývat „nejsoucím“. Tak to vypadá z hlediska formálního; a jak to vypadá z hlediska věcného?
(Písek, 120724-1.)