This study analyzes the historical evolution of the concept of inertness in philosophy, from its ancient origins to Hegelian dialectics. Early Greek thinkers, such as Empedocles, understood basic elements as internally homogeneous and inert, governed by external forces of Love and Strife. Although Aristotle criticized the dualism of these forces, he continued to accept the idea of passive elements, influenced by the atomists. A shift in this reasoning is represented by Plato's conception of the soul as an internal source of movement and subsequently Aristotle's concept of energeia. In the modern era, vitalists opposed mechanistic reductionism with the idea of the vital force vis vitalis, yet they paradoxically left inanimate matter in its inert state. Even Leibniz's monads, with their isolated internal activity, did not overcome this paradigm. The real breakthrough was brought by G. W. F. Hegel, who rejected the absolute inertia of matter and emphasized the necessity of connecting inwardness and outwardness. Hegel's philosophy thus definitively overcomes the concept of inertness through an emphasis on internal activity and the dynamic nature of reality.
Inertnost (inerce)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 8. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Inertnost (inerce)
Mezi nejstaršími řeckými filosofy se poprvé objevil názor, že základní stavební kameny skutečného světa jsou vnitřně homogenní a navenek inertní. Nejznámější je Empedoklés, jehož učení o základních čtyřech elementech (stoicheia) mělo nadlouho na další myšlení velký vliv. Jakousi protiváhou netečných elementů (prvků) se měly stát dva „činitelé“, dvě „síly“, které ony inertní prvky ovládaly, totiž Láska a Svár. Sám Aristotelés se k jeho koncepci kriticky vyjadřoval a zpochybňoval zejména onu dvojici, která by měla být nahrazena silou jedinou (s argumentem, že táž „síla“ v něčem působí rozpadání nebo oddělování, ale eo ipso zároveň spojování). Myšlenku inertních „elementů“ však nezpochybňoval, nepochybně také pod vlivem atomistů, které v mnohém pozitivně hodnotil, zvláště Démokrita. Působení výlučně vnějších „sil“ však prolomil přinejmenším Platón svým pojetím „duše“ jako toho, co k pohybu (změně) vede zevnitř (to sice převzal i Aristotelés, ale rozšířil to o chápání tzv. energeia, což může být chápáno jako cosi širšího a obecnějšího než duše, ale také jako pouze jiné pojmenování). Na Aristotela navázali na sklonku nové doby zejména myslitelé, kteří odmítali redukcionismus mechani(ci)stů a „materialistů“ a poukazovali na nutnost předpokladu zvláštní životní síly či energie při chápání životních projevů a vůbec života (vis vitalis, odtud vitalisté). Je nicméně s podivem, že i tito vitalisté jakoby bez protestů akceptovali neživou „hmotu“ jako inertní, a to i když se někdy nechali inspirovat myšlenkou „nitra“ Leibnizových monád, jejichž aktivita měla ovšem pouze „soukromý“, individuálně omezený charakter a vlastně nemohla navenek nic ovlivňovat. Vitalistům zcela unikla myšlenka, kterou prosadil vlastně až Hegel, a to nezávisle na vitalistech a jejich akceptování inertní hmoty; až Hegel rozpoznal zásadní důležitost nalezení cesty přechodu mezi „nitrem“ a „vnějškem“, a to oběma směry. Teprve Hegel skutečně myšlenkově překonal (nejen odmítl) myšlenku čehokoli inertního, vůči okolí netečného, a to důrazem nejen na skutečnost, ale na obrovský význam niternosti a vnitřní aktivity.
(Písek, 120811-1.)