This text, based on the correspondence of Ladislav Hejdánek, explores his ontological conception of event-based happening versus mechanical movement. Hejdánek argues that general time is not an objective framework but a consequence of the syncreis of individual timing fields of events. Original time is pluralistic, inseparable from specific events, and flows from the future through the present to the past. The author criticizes causalism for reducing happenings to their mere relics or material traces. While mechanical happening is a mental construct based on the idea of indivisible, unchanging atoms, authentic event-based happening possesses internal structure and dynamism. The text further distinguishes between purely non-objective happenings and those realized in the world, which are characterized by interactions and reactivity toward other events. Hejdánek’s reflection challenges traditional physicalist understandings of time and motion, replacing them with a theory of events as the fundamental constituents of reality.
Dění událostné a „mechanické“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 9. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Dění událostné a „mechanické“
„… Já sám jsem zatím naprosto přesvědčen, že a) obecný čas je až následkem (synkrezí) jednotlivých „polí“ časujících událostí, b) původní čas má pluralitní charakter a je vždy neodlučitelně spjat s jednotlivými časujícími událostmi, c) tyto jednotlivé časy mají stejný směr jako příslušné události samy, tj. od budoucnosti přes přítomnost k minulosti. Kauzalismus je založen na předsudku, že veškeré dění je možno ztotožnit s tím, co po něm zůstává jako pouhý relikt (a to jen v případě, že na nižší úrovni se něco jako stavební materiál děje významně pomaleji než sama celá událost vyšší úrovně ...“ (LvH z e-mailu Aleši Havlíčkovi 2.9.12). – Myšleno důsledně, žádné „dění“ není a nemůže být pouze mechanické, ale jsou změny (nepochybné změny), které se v „obecném čase“ dějí jakoby ryze kauzálně, tj. „jeví se“ tak, takže jsou jakousi zkušenostní oporou kauzalismu. A tak je myšlenkově konstruováno takové hypotetické dění jako dělitelné, a to tak dlouho, až se dojde k čemusi dále již nedělitelnému (a-tomos), které se „uvnitř“ už dít nemůže, neboť už není uvnitř vůbec strukturované (ergo ani časově, takže je „věčné“, tj. nevzniklé a nezanikající. V tomto pojetí jsou veškeré proměny a změny chápány pouze jako proměny sestav něčeho, co se uvnitř ani navenek nemění, ovšem s výjimkou místa, na kterém právě jsou (a které mohou právě také již opouštět, tedy s výjimkou jejich místního pohybu). – Na druhé straně je otázkou, zda je možné ryze nemechanické dění resp. nesouvislé mechanicky s jinými případy dění, a pokud ano, kdy a kde. Zatím musíme zcela vypustit problém dění ryze nepředmětného, tj. dění, které se ještě žádným způsobem nezpředmětnilo, neuskutečnil v podobu jsoucna, které má své nitro i svůj vnějšek. (Pokud by mělo jít o dění mimosvětné, tj. virtuální, šlo by nejspíš jen o základní úrovně, na nichž se ještě nikterak nemohla uplatni reaktibilita.) Jakmile jde už o uskutečňování „ve světě“, vždycky tu hraje úlohu mnoho jiných dění, vůči nimž má ono „výchozí“ předmětnou „tvář“, na kterou ona jiná dění mohou reagovat.
(Písek, 120902-2.)