This text explores the role of language and speech within philosophical thought. Language is presented as a crucial mediator of sociability and historical continuity, yet it also acts as a significant constraint on the free development of thinking. The author argues that a philosopher must handle language with extreme care and sensitivity, distinguishing between moments when language offers helpful guidance and instances where its suggestions must be resisted to allow for independent thought. A central theme is Heidegger's concept of "die Sprache spricht" (language speaks), which suggests that speakers are never the sole authors of their words; rather, language itself dictates much of what is said through internalized phrases and clichés. This phenomenon is illustrated by Karel Čapek's depiction of a journalist who instinctively relies on pre-established media jargon. Ultimately, the text highlights the necessity of maintaining a critical distance from linguistic norms to prevent them from stifling authentic philosophical inquiry and imposing inherited thought patterns.
Jazyk (a mluva)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 10. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Jazyk (a mluva)
Jazyk je pro filosofii prostředníkem a jakoby garantem nejen sociability (a možnosti komunikace), ale ještě mnohem více časové a zvláště dějinné kontinuity; ale právě tím je také jednou z velikých brzd svobodného rozvoje myšlení, zejména filosofického. Právě proto musí každý filosof pracovat s jazykem nanejvýš pozorně: musí být vůči němu co nejcitlivější (nejvnímavější), aby dokázal rozpoznávat, kdy se může opřít o to, co mu jazyk sám napovídá a takřka předříkává (přesněji: zač se mu vtíravě přimlouvá), a kdy se naproti tomu musí proti jeho před-přemlouvání a před-říkávání bránit a myslit aspoň chvíli a aspoň v něčem jinak a dokonce přímo proti tomu, co nám sugeruje. Když totiž mluvíme, nikdy to nejsme jenom my, kdo mluví, ale vždycky v tom, jak mluvíme (i co říkám!) je dost velká část toho, co nám napovídá sám jazyk. Heidegger v jisté (volné) souvislosti s tím říká „die Sprache spricht“, což lze nejlépe přetlumočit jako „mluva mluví“ (sprechen je mluviti, nikoli říkati, takže také Sprache musí znít jako „mluva“ a nikoli jako „řeč“, jak se to u nás bohužel zdomácnilo). Je to vidět zejména na tom, jak nám „napadají“ nejen celá slova, ale dokonce celé fráze a celá úsloví. Karel Čapek to krásně popsal v jedné své povídce o novináři, kterému okamžitě napadají celé novinové fráze, a přitom stačí říci jen jedno slovo.
(Písek, 121007-1.)