Tato úvaha se zaměřuje na vztah mezi subjektem a událostí v rámci filosofického diskurzu. Autor tvrdí, že každá pravá událost má vnitřní a vnější rozměr, které jsou integrovány činností subjektu. Subjekt není pouze statickým prvkem, ale dynamickou silou, která zajišťuje jednotu události napříč časem. Na rozdíl od události, která se děje skrze své uskutečňování, subjekt prochází jednotlivými aktuálními stavy jako identita, která se mění, ale zůstává tatáž. Klíčovým rysem subjektu je jeho orientace na budoucnost; subjekt není uvězněn v bodovém „teď“, ale aktivně vychází vstříc tomu, co přichází z budoucnosti. Tato „rozlehlá přítomnost“ umožňuje propojení minulého, současného a budoucího, čímž dává události její smysl a podstatu. Bez této integrující funkce subjektu by událost ztratila svou integritu a stala by se pouhou abstrakcí postrádající vnitřní hloubku a časovou kontinuitu.
Subjekt a událost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 10. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Subjekt a událost
Každá (pravá) událost má svou vnitřní i vnější stránku; zvnějšku je přístupná jen ta vnější, pochopitelně. Na onu „vnitřní“ stránku můžeme pouze usuzovat. Aby tyto dvě stránky, které se od sebe liší, zůstávaly integrovány, musí opětovně svou sjednocující mohutností (mocí) zasahovat subjekt, který si každá událost musí ustavit a udržovat (s výjimkou událostí nejnižší úrovně, které se obejdou bez svého subjektu jako zdroje akcí či aktivit). Rozdíl mezi událostí jako celkem a jejím subjektem (resp. událostí jakožto subjektem) spočívá především v tom, že událost se děje, a to tím, že vykonává (uskutečňuje) své „bytí“, zatímco její subjekt (resp. událost jakožto subjekt) prochází jednotlivými postupně aktuálními jsoucnostmi jako stále „týž“ (což neznamená beze změny), aby také je integroval v jednu událost. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že subjekt není možno charakterizovat jako jakékoli nehybné „aeternum nunc“, a to ani v rámci a mezích události (která má svůj počátek a konec). Subjekt se výkonem svých aktivit a akcí ustavičně jakoby opouští, ale nikoli tak, že by z každé aktuality přecházel do minulosti, nýbrž právě naopak že se vyklání do budoucnosti, že vychází jakoby vstříc tomu, co přichází (resp. „má“ přicházet) z budoucnosti. Subjekt tedy není jen „místem“, kterým lze (vždy jen aktuálně) projít zevnitř navenek nebo zvnějšku dovnitř, ale v kterém jsou už prošlé a „minulé“ jsoucnosti, jakož i jsoucnosti ještě nenastalé a které nastat teprve mají, vždy znovu nějak „při tom“, tedy „přítomny“, a to ve smyslu jakési rozlehlé, nebodové přítomnosti, bez níž každé bodově aktuální „hic et nunc“ by ztratilo nejen smysl a funkci, ale nutně i „bytnost“, stalo by se pouhým abstraktem.
(Písek, 121023-2.)