This text examines the intricate relationship between language and philosophy, asserting that not all languages are equally suited for creative and experimental philosophical thought. The author argues that the capacity to express conceptual innovations is deeply influenced by a language's structural and historical characteristics. Languages derived from multiple sources, such as English or Romance languages, often lose touch with their etymological roots, which can obscure philosophical clarity. Furthermore, a linguistic emphasis on nouns over verbs may lead to a tendency toward objectification and passivity, hindering the expression of dynamic activity. The presence or absence of fundamental verbs like "to be" or "to have" further shapes the cognitive approach to philosophical subjects. Ultimately, these linguistic features do not merely affect the style of writing but exert a substantive influence on the very content and direction of philosophical inquiry. Language acts as a foundational framework that determines how themes are accessed, processed, and understood within different cultural and intellectual contexts.
Jazyk a filosofie
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 11. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Jazyk a filosofie
Ne každý jazyk se stejně „hodí“ pro filosofování, tj. aktivní, vynalézavé („experimentující“) filosofování. A nejde jen o ,vyspělost‘ jazyka, jak by se někteří mohli domnívat. Některé jazyky tíhnou k „povídání“ o filosofii a filosofech, ale jsou značnou překážkou pro úspěšné jazykové vyjadřování filosofických (pojmových) „novinek“. Tak třeba jazyky odvozené resp. odvozované z jiných (jako románské jazyky z latiny, a zvláště angličtina z několika značně různých jazyků) ztrácejí v průběhu změn uvědoměný kontakt s původními (etymologickými) kořeny, které jsou jakoby uvolňovány, rozostřovány až ztráceny. Jinou vadou může být příliš velký důraz na substantiva resp. tendence k potlačování sloves, zejména vyjadřujících aktivitu (činnost) a akci, eventuelně k přednostnímu převádění změn na pasivity (takovou tendenci známe např. z němčiny). Některé (zejména mimoevropské) jazyky znají jen velmi omezené užití slovesa „býti“ (nebo „míti“ – „máme“ nebo „mám“ třeba ruština nahradí slovy „u nas“ nebo „u miňa“). Atd. Záleží ovšem také na hledisku: některé způsoby rozvíjení jazyka vycházejí třeba vstříc tendenci k zpředmětňování mnohem víc než jiné. To vše (a mnohé další) má značný vliv na filosofické myšlení, ale na nikoli pouze na jeho styl, nýbrž vliv „věcný“, obsahový, na způsob přístupu, ale i zpracování témat atd.
(Písek, 121101-2.)