This text examines the dual mission and responsibility of philosophy and its practitioners. The primary task of philosophy is to recognize and manifest truth, which entails not only articulating it but, more importantly, implementing and realizing it in action. Furthermore, philosophy is tasked with disseminating this truth, bearing a two-fold responsibility: one towards Truth itself and its realization, and another towards humanity by providing access to it. The author posits that this philosophical endeavor requires a dual orientation of philia—an earnest striving towards both Truth and other people. The text also offers a critical reflection on Socrates’ analogy of the philosopher as a gadfly. It argues that philosophy should not aim to be intentionally bothersome. If its influence is perceived as such, it should reflect the failings of the community rather than a flaw of the philosopher. Ultimately, philosophy must facilitate access to truth through responsible and constructive communication.
Filosofie a „působení“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 1. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Filosofie a „působení“
Filosofie (tj. filosofové, když filosofují) má zejména dvojí úkol a pověření: především má rozpoznávat, slyšet a myšlenkově „uchopovat“ pravdu (přesněji ovšem je třeba to vyjádřit jinak: aplikovat, uplatnit či uplatňovat, uskutečňovat pravdu, nejen o ní „svědčit“, jenom ji „vyslovovat“ – viz dále). Vedle toho však má takto „uchopenou“ (a vyslovenou) pravdu šířit a uplatňovat, a to všude a za všech okolností. Odpovědnost filosofie či filosofa tu má dvojí podobu či stránku: filosofie je odpovědná před Pravdou a za její uplatňování a provádění, uskutečňování, a za druhé je odpovědná před lidmi a za ně, tj. za to, že jim zprostředkuje (otevře, ukáže) přístup k pravdě, což zahrnuje i způsob, jak lidem o té pravdě dá vědět, jak jim to „poselství“ bude předávat. K tomu je zapotřebí dvojí směr resp. dvojí vyústění oné filia, tj. onoho přátelského usilování či usilovného přátelství, totiž směrem k Pravdě a směrem k druhým lidem. Sókratův příměr, jímž se na soudě pokoušel vystihnout své působení v obci, má jakousi vadu: filosofie by se neměla stávat obtížným ovádem, který jen zneklidňuje a znepokojuje obec. A pokud je její působení takto chápáno ze strany obce resp. některých občanů, nesmí tomu tak být proto, že by to bylo ze strany filosofie či filosofa záměrné, že by si v tom filosofové nějak libovali. Musí to být vada a vina obce, nikoli vada a vina filosofa ani filosofie.
(Písek, 110103-1.)