Tento text se zabývá vztahem mezi ontologií a méontologií v rámci evropské filosofické tradice, jejíž základy byly položeny již v antickém Řecku. Autor vysvětluje, že méontologie existuje jako nezbytný doplněk k tradiční ontologii a její rozvíjení je praktičtější cestou než pokus o radikální reformu zavedených ontologických pojmů. Ačkoliv je konečným cílem vytvoření jednotné filosofické subdisciplíny, která by integrovala pozitivní přínosy obou přístupů a překonala jejich jednostrannost, v současnosti je nutné je z praktických důvodů odlišovat. Zásadním problémem, který toto rozdělení vyvolává a který text akcentuje, je otázka povahy „akuality“. Práce tak obhajuje potřebu méontologického uvažování jako klíčového prvku pro hlubší pochopení skutečnosti, přičemž dočasné metodologické oddělení slouží k vyjasnění pojmů před jejich budoucí syntézou do komplexnějšího celku.