This text explores the conceptual distinction between introspection and reflection within the context of psychological and philosophical self-examination. The author critiques the term "introspection" for its inherent tendency to objectify subjective reality, treating the inner self as an external object of observation—a perspective rooted in Ancient Greek notions of "seeing" truth through simple observation. Instead, the author advocates for the term "reflection," which emphasizes the dynamic and active nature of the subject. Unlike passive introspection, reflection involves a conscious "flexion" or bending of one’s actions away from the external environment and back toward oneself. This process allows individuals to critically evaluate their deeds, recognize errors, and assume personal responsibility for their actions. While introspection attempts to transform the subjective into the objective, reflection represents a deliberate shift of the subject toward their own agency and moral consequences. Through reflection, the individual does not merely observe but actively engages with their own activities, facilitating ethical growth and self-improvement.
Introspekce a reflexe / Reflexe a introspekce
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 3. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Introspekce a reflexe / Reflexe a introspekce
Samo slovo „introspekce“ sugeruje, že je možno jakoby z distance pohlédnout na vlastní „nitro“, tedy podívat se „dovnitř“ sebe sama. Je to přímo vzorový doklad toho, jak se psychologie – jakožto (kdysi) „věda o duši“ – pokouší z nitra udělat vnějšek, tedy jak nepředmětnou „skutečnost“ „uchopit“, pochopit a poznat jako „předmět“, jako „objekt“, zkrátka jak něco výslovně subjektního učinit objektním a přímo objektem. Dávám proto jednoznačně přednost termínu „reflexe“, který už sám před nás klade otázku, jak vlastně může subjekt ve své aktivitě, ve svých akcích sám sebe jen neopouštět, aby něco pořídil mimo sebe, ale jak se může obracet sám k sobě, ke svým činům, ke své aktivitě, aby rozpoznal, co to vlastně v nich a jimi udělal, provedl, zač vlastně v nich musí převzít svou vlastní odpovědnost, co udělal špatně a co naopak měl udělat lépe, v čem se dopustil chyb a jak by se jich příště v podobné situaci mohl vyvarovat, atd. Termín „introspekce“ je nutně zatížen starořeckou představou, že pravou tvář skutečnosti lze „vidět“, „nahlížet“ pouhým pozorováním (otevřením očí); reflexe již jako slovo upozorňuje na „flexi“, tj. ohýbání – a tedy něčeho, co takto ohýbání být může, a to je právě „akce“, která musí ve svém průběhu změnit směr, své zaměření (původně „ven“, do „okolí“, ale nyní „dovnitř“).
(Písek, 110324-1.)