This text explores the concept of the moral situation within the framework of ethos viewed as a "whole phenomenon," drawing on Pierre Teilhard de Chardin’s philosophy. The author analyzes the moral situatedness of a concrete individual, encompassing not only the immediate objective environment but also its historical background, current trends, and future tendencies. A moral situation arises from the interaction between this environment and the human being as a moral subject, who is not merely a product of their surroundings. A central theme is the ontological role of "non-being"—specifically that which "is no longer" or "is not yet"—as an integral part of the moral phenomenon. This form of non-being must be distinguished from absolute non-existence. Through the subject’s internalization, the external environment is transformed into a "subjective world" (osvětí). The text emphasizes the dynamic and temporal nature of human moral existence, unfolding within the tension between established reality and emerging potential.
Mravní situace
docx | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 5. 4. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Mravní situace
ETHOS, chápaný jako zvyk či mrav, tedy jako cosi již „redukovaného“, „ochuzeného“, je třeba vidět a chápat „jako fenomén, ale celý fenomén“ (jak to kdysi vyslovil Pierre Teilhard de Chardin ve své knize Le phénomène humain). To znamená, že je třeba jako „celý fenomén“ vidět také mravní situovanost určitého (konkrétního) člověka, tedy jeho mravní situaci. K té totiž náleží jednak „reálné“ (věcné, předmětné) okolí, a to nejen to právě teď a zde se „vyskytující“ nebo i „nastavené“ (to by byla spíše pouhá abstrakce), ale také se svou minulostí a se všemi těmi nejen „setrvačnostmi“, ale také „trendy“ a „tendencemi“,které je třeba brát v úvahu jako součást (a složku) onoho „fenoménu“. S touto „složkou“ se setkává jiná „složka“, totiž skutečnost člověka jako mravního subjektu, který není ani pouhou součástí, ani produktem tohoto „reálného“ okolí, i když k němu může být vázán mnoha pouty, ať už z minulosti, mnoha současnými, ale také řadou takových, které ještě ani nebyly „realizovány“, protože k nim resp. k příslušným aktuálním situovanostem ještě v úplnosti nedošlo. V obou případech tedy náleží jak k fenoménu „okolí“ či „prostředí“ (které se ovšem neobejde bez příslušného subjektu), tak k fenoménu subjektu (který není možný ani myslitelný v odloučenosti od příslušného „okolí“ či „prostředí“), nejenom to, co právě „jest“, ale vždycky také něco z toho, co „už není“ a co „ještě není“, tedy něco nejsoucího. A toto „nejsoucí“ musíme bedlivě odlišovat (a tedy v žádném případě nesměšovat a už vůbec nenechávat v sobě navzájem rozpouštět) od „vůbec nejsoucího“, ale i jakkoli jinak „nejsoucího“, nevztaženého k příslušnému subjektu, nebo jinak řečeno: tímto subjektem neosvojeného, neproměněného z pouhého okolí v tzv. osvětí (jakožto osvojenou část světa či spíše jen nejbližšího okolí).
(Písek, 110405-1.)