This text explores the philosophical concept of dimensions and examines whether they can be understood independently of quantification and mathematical frameworks. The author identifies three fundamental steps in the evolution of this concept. The first involves transcending the limits of sensory imagination, allowing for the mathematical processing of n-dimensional spaces that cannot be visually represented. The second step addresses the application of dimensionality to time and temporality, highlighting conceptual conflicts such as Zeno’s paradoxes and the unresolved issue of the granularity of time and space. The author criticizes the common treatment of time as a mere fourth spatial dimension as an oversimplification. Finally, the third step proposes interpreting internal and external aspects of events as distinct directions or dimensions, provided that the internal is not strictly equated with subjectivity. Overall, the essay argues for a conceptual reconstitution of dimensions to better capture the complexities of being and process beyond traditional spatial extension.
Dimenze (rozměry) a filosofie
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 5. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Dimenze (rozměry) a filosofie
Je to především terminologická otázka: můžeme mluvit (a myslit) o „dimenzích“ tak, že je vědomě a cíleně zbavíme jejich původní spjatosti s kvantitami a vůbec s kvantifikacemi, tj. s matematizací? Možnost tak učinit je podmíněna několika kroky, a některé byly již učiněny a uvedeny do „praxe“, některé byly podniknuty spíše jen experimentálně, ale v „praxi“ ještě uplatněny nebyly nebo jen velmi omezeně; a jak uvidíme, některé nás nejspíš teprve čekají. Prvním krokem bylo překročení mezí představivosti a jejích možností: „rozložitost“ resp. „extenzivnost“, „prostorovost“ je v našich představách omezena na tři dimenze (rozměry); čtvrtý rozměr si neumíme a zřejmě ani nemůžeme představit. Naproti tomu můžeme myslit i vícedimenzionální prostor i příslušné „útvary“ v něm (a matematicky s nimi pracovat), i když si nic takového nedokážeme „představit“. Překročení mezí představivosti pro nás tedy už není žádným zásadním problémem. Tady ovšem ještě vůbec nejde o překročení mezí kvantifikovatelnosti. Závažnějším – druhým – krokem bylo opuštění „neměnnosti“ nebo snad přesněji nečasovosti, mimočasovosti takové myšlenky „dimenze“, a to právě jejím aplikováním na „čas“, přesněji na „myšlenku času“ nebo „časovosti“. Tento druhý krok se prosazoval obtížně a spíše pod vnějšími tlaky (nejrůznějšího druhu); muselo dojít k rekonstituci samého pojmu a pojetí „dimenze“, neboť původní pojetí, aplikované na čas a časovost, vedlo k nepřekonatelným rozporům (viz již samy Zénónovy argumenty). Dodnes je aktuální a vlastně dosud zůstává nevyřešený problém tzv. zrnitosti (skutečného) času, neboť pozitivní řešení by muselo být analogicky uplatněno i na zrnitost (skutečného) prostoru. Tak se ukazuje, že dnes rozšířené chápání času jako čtvrté „prostorové“ dimenze může sice fungovat jako zjednodušující „metoda“, ale že zůstává v několika kontextech vlastně málo domyšleno až nedomyšleno. Nu, a dalším, třetím krokem překročení dlouho tradovaných „představ“ je rozlišení dvou „aspektů“ dění, které vlastně můžeme po nezbytných myšlenkových „úpravách“ považovat také za „dimenze“, totiž rozlišení mezi „vnějším“ a „vnitřním“ – pokud ovšem „vnitřní“ neztotožňujeme se „subjektivitou“. Jde tu opravdu o dva „směry“, totiž jeden „navenek“ a druhý „dovnitř“.
(Písek, 110504-1.)