Tento text zkoumá vztah mezi ontologickým redukcionismem a možností etického bádání. Autor vychází z antického atomismu, který považoval život za pouhé zdání a realitu omezoval na atomy a prázdno. Klade si otázku, zda lze na takovém základě budovat biologii, a především etiku. Pokud jsou pojmy jako „dobro“ a „zlo“ chápány pouze jako subjektivní fikce nebo zdání, cesta k jakémukoli smysluplnému zkoumání lidského jednání se uzavírá. Esej argumentuje, že pro filosofické zkoumání etiky je nezbytné předpokládat reálnou existenci rozdílu mezi správným a nesprávným, i když jeho podstatu předem neznáme. V tomto ohledu je vyzdvižen sokratovský postoj: filosof by neměl dogmaticky tvrdit, že ví, ale ani předpokládat, že není co poznávat. Etika jako filosofická disciplína tedy vyžaduje otevřenost vůči objektivní realitě morálních hodnot a odmítá jejich předčasné zavržení jako pouhých předsudků či domněnek. Text tak obhajuje legitimitu etiky založenou na uznání skutečnosti morálních kategorií.