Tento text podrobuje kritické filosofické reflexi koncept emergence, jak jej definuje teorie systémů a věda. Autor se zamýšlí nad mechanismem, jímž z prosté multiplicity jednoduchých interakcí vyvstávají komplexní systémy a vzorce, a klade si otázku, co odlišuje integrovaný systém od pouhé hromady prvků. Ústředním bodem úvahy je hledání zdroje „integrativity“, tedy aktivity, která sjednocuje jednotlivé složky v celek. Text zpochybňuje možnost existence komplexního systému bez aktivního činitele či subjektu, který by tuto integraci zajišťoval. Pokud je emergence považována za ústřední problém, musí podle autora existovat předpoklad sjednocenosti a integrity toho, co se vynořuje, což implikuje přítomnost centra. Závěrem autor konstatuje, že emergovat mohou pouze celky, které jsou již nějakým způsobem sjednoceny, a poukazuje na nezbytnost subjektu pro proces aktivního soustřeďování a integrace multiplicity do podoby skutečného systému.