This text explores the ontological definition of the term subjectivity and its relationship to the internal world or internality. The author questions what exactly we mean by the word subjective and at what level of existence subjectivity begins to emerge. A key distinction is made between mere internality—which the author attributes even to elementary particles like atoms—and true subjectivity. While internality lacks intentionality and represents only a tendency toward externalization without the capacity for autonomous action, subjectivity is defined as an active form of internality. The author argues that subjectivity cannot be understood as mere passivity, as pure passivity is virtually non-existent in a dynamic world; even reactions to external stimuli constitute a form of activity by a specific subject. The text provides a philosophical insight into the nature of the subject as an agent that connects the internal dimension with external influence through intentional activity, thereby distinguishing itself from mere event-based occurrences that lack a subject-driven origin.
Subjektivita
docx | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 12. 2011
- This is a part of the original document:
- 2011
Subjektivita
Co to vlastně máme na mysli, když o něčem řekneme, že to je „subjektivní“? Víme přitom, co říkáme? Co to je „subjektivita“? Je-li to něco vnitřního, tak k tomu nemáme žádný přístup zvnějšku – to je přece obsaženo v pojetí vnitřního: vnitřní je proto vnitřní, že nemá žádný vnějšek, i když má k nějakému vnějšku nějaký vztah. (To je ostatně samostatný problém: jak se vůbec „vnitřní“ vztahuje ke svému „vnějšímu“?) Na jaké úrovni už můžeme začít mluvit (a uvažovat) o subjektivitě? Jistě by bylo nesmyslné připisovat subjektivitu třeba atomu, i když aspoň já trvám na tom, že i atom má své „nitro“, tj. svou vnitřní (nepředmětnou) stránku. Řešil bych to tak, že pouhé „niternosti“ chybí intencionalita, že jí je vlastní pouze „tendence“ k zvnějšnění, ale že samo o sobě není schopna akce (aktivity, pokud akci odlišujeme od pouhé hybnosti, která je vlastní událostnému dění, tj. výkonu „bytí“). Jaký je tedy závěr? Subjektivita není pouhou niterností, ale niterností, která je aktivní, resp. je schopna aktivity, byť nikoli vlastní, neboť aktivita je vždy aktivitou určitého subjektu. Subjektivita tedy není pouhou pasivitou (ostatně ryzí pasivita v našem pojetí není možná, neboť kromě případů „katastrof“, „hrubě násilných zásahů“, jde vždy o druh či způsob nějaké aktivity, zejména druh reaktibility).
(Písek, 111217–1.)