Tento text se zabývá analýzou a možným rozšířením pojmů „chování“ a „jednání“. Autor zpochybňuje běžnou terminologickou konvenci, která omezuje chování na živé bytosti a jednání výhradně na člověka. Argumentuje, že na základě zkušeností a odborného pozorování lze o chování smysluplně hovořit i v souvislosti s neživou přírodou, jako jsou řeky, chemické prvky či sopky. Větší výzvu představuje pojem „jednání“, který vyžaduje přítomnost jednajícího subjektu. Text navrhuje rozšíření konceptu subjektu i na úroveň molekul či atomů, což otevírá prostor pro uvažování o spontaneitě a aktivitě daleko za hranicemi života. Cílem je pak nově definovat vztah mezi takto široce pojatým chováním a jednáním, čímž se překonává tradiční redukcionistický pohled, který by tyto jevy mohl považovat za pouhou náhodu či kontingenci. Tento filosofický přístup hledá hlubší zdůvodnění pro aktivitu na všech úrovních jsoucna.
Chování a jednání / Jednání a chování
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 1. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Chování a jednání / Jednání a chování
Obvykle považujeme za samozřejmé, že o „chování“ lze mluvit (a uvažovat) pouze u živých bytostí, a o „jednání“ pouze v případě člověka. To je ovšem jen terminologická konvence, kterou není nutno se v každém případě vázat. V určitých souvislostech má smysl význam obou termínů rozšířit a třeba i jinak upravit, zejména najdeme-li oporu ve zkušenostech lidí, kteří se některými jevy dlouhodobě a odborně zabývají, anebo někdy dokonce ve zkušenostech celých generací lidí, kteří jsou určitým jevům trvale nebo opětovně vystavováni (v určitých lokalitách, oblastech či zemědílech). Můžeme pak zcela odůvodněně mluvit (a uvažovat) o tom, jak se chová potok nebo řeka v různých ročních obdobích, jak se chová určitý prvek nebo sloučenina za určitých specifických podmínek, jak se chová určitá sopka v delších obdobích, a podobně; a vskutku bývá docela běžné o takových jevech podobným způsobem mluvit (a myslit). Jinak tomu je ovšem, když jde o „jednání“: tam vždycky předpokládáme nějaký jednající „subjekt“ jakožto „činitele“. Jestliže se však nenecháme vést a omezovat obecných chápáním slova „subjekt“, ale naopak také zde rozšíříme jeho význam i na oblasti, kde se ho běžně nikdy neužívá (za předpokladu, že pro to uvedeme i náležité důvody a význam podle toho také pojmově upřesníme), otevřeme si možnost mluvit (a myslit) o subjektu nejen v případě všech živých bytostí, ale dokonce daleko za hranicemi (či pod úrovní) života, např. u každé molekuly, u každého atomu – a možná ještě hlouběji, proč ne? Jde jen o to, takový krok náležitě zdůvodnit. A potom budeme postaveni před nutnost stanovit vztah mezi takto rozšířeně chápaným „chováním“ a „jednáním“ (místo slova „jednání“ pak můžeme mluvit o akcích, aktivitě, dokonce – jak tomu na vyšší úrovni chtěl třeba Masaryk – i o „spontaneitě“; redukcionistický přístup naopak bude nakloněn mluvit o nahodilosti, kontingenci, neurčitosti atd.)
(Písek, 100101-1.)