Tento text se zamýšlí nad pojmem reaktibility (odpovídavosti) jakožto konstitutivním prvkem reality. Autor zpochybňuje představu, že svět je pouhým souborem statických elementů, a namísto toho jej definuje skrze schopnost těchto prvků na sebe vzájemně reagovat. Bez reaktibility by svět, jak jej známe, nebyl možný. Úvaha důsledně rozlišuje mezi souvislostmi, které konstruuje vnější pozorovatel skrze srovnávání vlastností, a skutečnými vnitřními vztahy mezi jsoucny. Autor tvrdí, že jakékoli působení a následná reakce jsou nutně aktivní povahy a vyžadují konkrétní akce. Tyto akce však nemohou existovat samy o sobě; musí být vždy projevem určitého subjektu, neboť pouze subjekt disponuje schopností spontaneity a skutečné aktivity. Text tak dospívá k závěru, že dynamické provázání světa je podmíněno existencí aktivních subjektů schopných vzájemné odezvy, čímž překonává mechanistický pohled na svět jako na pouhý shluk pasivních těles. Tato filosofická perspektiva zdůrazňuje klíčový význam subjektivity pro samotnou strukturu a fungování reality.
Odpovídavost (reaktibilita)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 3. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Odpovídavost (reaktibilita)
Svět, v kterém žijeme, není založen na nějakých základních kamenech, elementech, které jsou jen nějak poskládány a při různých příležitostech se jen přesouvají a jinak hromadí, ale je založen především na schopnosti takových „elementů“ na sebe navzájem reagovat. Nebýt této schopnosti, totiž reaktibility, svět, jak jej známe, by nemohl existovat. Často slyšíme a často i sami říkáme, že věci spolu souvisí, ba že všechno souvisí se vším. Ale málokdy se zamýšlíme nad tím, jak to vlastně s těmi souvislostmi vypadá, co nebo kdo se o ty souvislosti stará. Jsou souvislosti, které zjišťujeme my jako vnější pozorovatelé – prostě srovnáváme různé věci a říkáme, že jedna je větší nebo těžší než ta druhá, že jeden kopec je vyšší než ten druhý, a tak dále. Ale to jsme přece my, kteří to zjišťujeme a konstatujeme. Jak je to s těmi věcmi, s různými skutečnostmi doopravdy? Vztahují se k sobě opravdu navzájem ony samy? A na čem je to jejich vztahování závislé, na čem je vůbec založeno? Můžeme vůbec mluvit o tom, že věci na sebe navzájem reagují? Tady je třeba dobře vidět, dobře rozpoznávat: působit lze pouze aktivně, konkrétními akcemi. A reagovat na působení odjinud (zvenčí) je možno zase jen aktivně, zase jen akcemi. A Akce se nevyskytuje jen tak samy a o sobě, ale jsou to vždycky akce nějakých subjektů, neboť jen subjekty jsou schopny akce, jsou schopny být aktivní (nebo – jak to chtěl upřesňova Masaryk – být spontánní).
(Písek, 100301-1b.)