This text critically examines the traditional correspondence theory of truth, defined as adequacy between thought and reality. The author argues that interpreting truth as adequacy is insufficient because the concept of correspondence itself requires an external measure or criterion to judge such agreement. To compare a thought with an external object, an observer would have to stand outside both spheres, which is logically and practically impossible. Furthermore, thoughts do not inherently resemble the objects they refer to, and our access to things is limited to our external perspective. Without an independent standard that is separate from both the thinking process and external reality, correspondence cannot be objectively verified. Consequently, the text concludes that the adequacy theory of truth, despite its historical persistence and stubbornness, fails to explain the nature of truth because it cannot account for the mechanism of comparing disparate entities without an external standard.
Pravda a adekvace / Adekvace a pravda
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 3. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Pravda a adekvace / Adekvace a pravda
Interpretovat „pravdu“ jako „adekvaci“ je nedostatečné, „neadekvátní“, protože sama „adekvace“ (podobnost, shoda) vyžaduje nějaké hledisko a nějaké měřítko. Kdyby pravda opravdu spočívala ve „shodě“ myšlenky s „věcí“, co by bylo „mírou“ (měřítkem, kritériem, normou) takové „shody“? Někdo by to musel měřit a hodnotit, a ten by musel stát mimo tuto shodu, aby ji mohl posoudit. Tak tomu však není, protože pokud se postavíme mimo sféru myšlení (myšlenek) a mimo sféru věcí, buď tu není, kdo by myslil (kdybychom to byli my, tak přestáváme být kompetentní už jen proto, že stojíme „mimo“, tj. nemyslíme), anebo se dostáváme ne velikých obtíží, protože myšlenky se přece ničím nepodobají tomu, k čemu se vztahují a co je mimo svět myšlení jakožto našich výkonů. K tomuto světu svých myšlenek jakožto našich výkonů (tj. ve smyslu cogitationes cogitatae) nemáme žádný přístup zvnějšku, a k věcem naopak nemáme žádný jiný přístup leč zvnějšku. Jak bychom to mohli vůbec srovnávat? V čem by mohla vůbec spočívat jakákoli podobnost či shoda? Zkrátka a dobře: předpokladem každého srovnávání – a tudíž i posuzování „shody“ či „podobnosti“ – je měřítko (míra, kritérium), které není závislé na žádné z posuzovaných a srovnávaných stran. Právě proto se nemůžeme nikdy spokojit s tradiční a velmi rozšířenou adekvační teorií pravdy, i když přetrvává s neobyčejnou úporností.
(Písek, 100304-1.)