This text critically reassesses the traditional conception of knowledge as an act of seizing or conquering truth. The author rejects the notion of truth as an object that hides or eludes us, warning against its reification and objectification. According to the argument, truth lacks an exterior and therefore cannot be treated as an object of objective analysis. Instead, truth is perceived as a dynamic force approaching the subject from a deeper future. This movement is not a spatial transition but a targeted address and an appeal that demands a response and service. Knowing the truth does not mean grasping it, but rather allowing oneself to be addressed by it, obeying its call to action, and subsequently reflecting upon the deed performed. In this process, cultivated intuition plays an essential role in guiding the individual toward doing what is right. Knowledge is thus transformed from intellectual possession into an ethical and existential response to the coming truth, which leads us toward meaningful activity in the world.
Pravda přicházející, ne unikající
docx | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 4. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Pravda přicházející, ne unikající
Problém poznatelnosti pravdy je třeba lépe pochopit, a je k tomu zapotřebí lepšího porozumění dosavadní nesprávné tradici chápání toho, co to je „poznání“. Poznat pravdu neznamená ji uchopit, zmocnit se jí, vydobýt ji, vynutit si, aby se nám vzdala. Musíme jednou přestat nejen tak mluvit, ale i myslit na to, že se nám pravda skrývá, že nám uniká, že našemu poznání klade překážky, a už vůbec mít za to, že ji musíme lovit, chytat a uvěznit ve svých myšlenkách a formulích. To, že nemůžeme pravdu mít, vlastnit, disponovat jí apod., vůbec neznamená, že se nám skrývá, nebo že prostě „je“ skrytá. To by přece jen znovu dokazovalo, že ji zvěcňujeme, zpředmětňujeme, „objektifikujeme“. Platnost pravdy nespočívá v její „objektivitě“, natož v námi prováděné objektivizaci (objektifikaci). Pravda by (nám) mohla unikat, kdyby byla schopna akce, činu, ale to by musela být subjektem v tom smyslu, jak subjekty známe: nemají jen nitro, niternou stránku, ale také vnějšek. A pravda nemá vnějšek. Pravda se pohybuje (směrem k nám), ale to je jiný druh pohybu, než jaký známe ze světa kolem sebe: pravda přichází, tj. není bez pohybu, bez jakéhokoli hnutí, ale je to hnutí nikoli ze stavu předchozího (a tedy relativně minulého) do stavu následného (a tedy relativně budoucího), nýbrž přichází z budoucnosti hlubší do budoucnosti „nám“ (resp. nějakému subjektu) bližší, a to adresně právě k němu, oslovujíc ho a žádajíc ho o pomoc, o službu, o poslechnutí její výzvy, jejího apelu. Pravda není poznatelná tak, že se my sami k ní blížíme a že se pokoušíme ji uchopit, nýbrž tak, že se jí nechám oslovit a že se jejím oslovením necháme přesvědčit, abychom udělali to, k čemu a na co nám ukazuje, nač nás upozorňuje a k jaké aktivitě, k jakým činům (výkonům) nás posílá a vede. Teprve když to uděláme, jsme připraveni to, co jsme podnikli a udělali, podrobit reflexi, v níž opět to „vykonané“ budeme moci poměřovat tím, co jsme měli vykonat a udělat a k čemu nás opravdu ta pravda vedla jako k vykonání „toho pravého“. V tom smyslu je cosi pravdivého v tom, že se v takových – poměrně vzácných a výjimečných – případech musíme spolehnou na svůj dojem, na pocity, zkrátka na „intuici“. Ta může být mylná, a opravdu často mylná jest; i v tom je třeba získat jakousi zkušenost a svou schopnost intuice kultivovat a zkvalitňovat.
(Písek, 100402-2.)