This text critically examines the traditional Christian metaphor of life as a "gift." The author reflects on the logical sustainability of this concept, questioning to whom life could be gifted given that the recipient does not exist prior to the act of living. The reflection moves from a biological basis, where a new organism is provided with nutrients by its parents, to the human level, where free will plays a role in the decision to care for offspring. The author argues that even human parents do not gift life in the true sense, but rather dedicate their energy, time, and care to support the development of a new individual. In conclusion, the text suggests a reassessment of this metaphor; instead of a gift requiring gratitude, it considers life more as a "loan." This shift in perspective emphasizes the aspect of obligation and responsibility inherent in existence. The text thus invites a deeper philosophical understanding of the ethical implications of creating and sustaining human life.
Život jako „dar“?
docx | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 31. 7. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Život jako „dar“?
V křesťanských tradicích bývá dodnes zvykem mluvit o životě jako o „daru“. Můžeme to však považovat za uspokojivé? Komu by pak mohl v konkrétním případě „život“ být „darován“? Musel by být darován „neživému“; ale kdo nebo co by tímto „neživým“ mohlo „být“, aby takto mohlo být obdarováno? Zdá se, že o skutečném daru lze hovořit teprve tam, kde už jde o „živého“, a to buď o nějakou živou bytost (včetně těch nejjednodušších a nejnižších), anebo zvláště o člověka. Právě o člověku platí víc než o jiných živých bytostech, že je ve svém životě mimořádně závislý na jiných živých bytostech. Všechny organismy jsou už od samého počátku svého žití závislé především na svých „původcích“ resp. rodičích. V naprosté většině případů jsou „zárodky“ příštích organismů svými „rodičovskými“ bytostmi vybavovány do prvních hodin a dnů jakýmisi základními zásobami živin; právě to můžeme už považovat za jakýsi druh „daru“. Ale je to vlastně „dar“ nedobrovolný, zatímco skutečný dar musí být darován ze svobodného rozhodnutí. Takové svobodné rozhodnutí můžeme předpokládat a většinou i dokládat teprve na lidské úrovni, ovšem teprve tam, kde lidská rodičovská dvojice nebo alespoň lidská matka s rozhodne vývoji zárodku nového člověka být ku pomoci, napomáhat jeho zdravému růstu již před narozením a zejména po něm. Ani o lidských rodičích však nemůžeme říci, že svému dítěti život darovali či nadále darují, nýbrž jen to, že jsou ochotni a připraveni znovu a znovu svému dítěti dávat, tj. darovat, mnoho ze svých sil, energie, péče, tj. starat se o ně a ve všem napomáhat jeho dospívání v řádného člověka. Proto zůstává vlastně i zde otázkou, můžeme-li vskutku v plném smyslu mluvit o „darech“a „darování“. Podíváme-li se na to z jiné perspektivy, je možno hovořit spíše o půjčce, neboť dar je vlastně čímsi definitivním, po němž následuje jen vděčnost, zatímco půjčka představuje závazek.
(Písek, 100731-1.)