This reflection explores the concept of the "unwritten doctrine," described as the "underground" of every genuine philosopher's thought. This underground encompasses ideas that remain unwritten, unspoken, and even partially unthought, representing a deeper layer of intellectual activity. Unlike a static relic, this realm is dynamic, evolving slowly and interacting with non-objective challenges that prompt active thought. The author proposes a fundamental hermeneutical principle: to truly understand a philosopher, one must look beyond their recorded words and texts to grasp this underlying structure. While some thinkers may lack such an integrated underground, great examples like Plato's interpretation of Socrates demonstrate the power of engaging with what remains unsaid. The abstract emphasizes the importance of perceiving this "pre-doctrine" as a vital source of philosophical creativity and a necessary target for profound interpretation, moving beyond the limitations of written or explicitly formulated systems.
„Učení“ nepsané („nauka“ nepsaná)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 8. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
„Učení“ nepsané („nauka“ nepsaná)
Každý filosof (skutečný, opravdový) má vedle toho, co kdy napsal – a dokonce i co kdy řekl (oproti Platónovu mínění) – svou „nauku“ či své „učení“, které nejen že (ještě) nenapsal, ale dokonce ještě ani nevyslovil, ba plně nepomyslel, nemyslel, myšlenkově neuchopil, neřku-li „promyslel“ (a pravděpodobně nikdy nevysloví a nenapíše, a nejspíš ani nedomyslí). Je to vlastně něco jako „podzemí“ jeho myšlení. A co je nejdůležitější: toto „podzemí“ je v pohybu, není nehybné, jednou provždy nějak „dané“ (zejména to není žádný relikt něčeho, co se už stalo a co po sobě zanechalo stopy), ale co se formuje a pak dále proměňuje mnohem pomaleji než samo (filosofovo) aktivní, živé myšlení, a co – jak se mi zdá – je ve velmi úzkém vztahu k „nápadům“, možná přesněji k myšlenkám (ideám), které přicházejí jako nepředmětné výzvy k tomu, aby filosofem byly aktivně myšleny, pomyšleny, myšlenkově uchopeny a ztvárněny. – Co z toho pro nás vyplývá jako hermeneutické pravidlo či zásada? Chceme-li vskutku dobře porozumět nějakému filosofovi, musíme se vždy znovu pokoušet proniknout za všechno to, co kdy řekl a napsal k tomu, co představovalo – a vlastně stále představuje – ono „podzemí“ jeho myšlení. Zajisté jsou tzv. „filosofové“, kteří takové „podzemí“ buď nemají vůbec nebo v něm mají jakýsi chaos, zmatek, nedostatek integrity. Tam pochopitelně zůstává takový požadavek či nárok bezpředmětným, marným a proto neplatným, zbytečným postulátem. Vynikajícím příkladem a přímo vzorem takového přístupu k druhému mysliteli jsou Platónovy dialogy, v nichž je interpretován sám Sókratés, a to navzdory tomu, že ten sám vůbec nic nenapsal. V autoreflexi se ovšem Platón zastavil příliš brzo, když odkazoval ve svém dopise na tzv. „nepsanou nauku“. Je třeba jít mnohem dál a vědět či přinejmenším něco tušit o onom „podzemí“ jako o „před-nauce“ (pochopitelně to není a nemůže být žádná uskutečněná „nauka“), která teprve měla být a snad i trochu začala být „myšlena“, domýšlena a formulována.
(Písek, 100801-1.)