Text se zabývá vztahem mezi filosofií a učeností a konstatuje, že ačkoliv je učenost pro filosofii důležitá, není pro ni konstitutivní. Autor poukazuje na to, že již antičtí myslitelé jako Hérakleitos či Démokritos varovali před „mnohoučeností“, která nemusí vést k rozumnosti. Nedostatek učenosti nutně neznehodnocuje filosofické myšlenky, o čemž svědčí historické příklady významných diletantů. Filosofie je zde pojímána v tradičním smyslu nikoliv jako hotové vědění, ale jako touha po moudrosti a cesta k ní. V závěru text rozlišuje mezi diletantismem a amatérstvím na základě intenzity vnitřního vztahu k předmětu zájmu. Zatímco diletant hledá v činnosti pouze potěšení, amatér je veden hlubokou láskou a úsilím. Filosof je pak charakterizován jako „profesionalizující se amatér“, který překračuje hranice pouhého diletantismu skrze své soustavné směřování k poznání.
Filosofie a učenost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 9. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Filosofie a učenost
Pro filosofii je „učenost“ velmi důležitá a potřebná, ale není pro ni konstitutivní. Můžeme dokonce říci, že ve vztahu k filosofii není úloha či funkce „učenosti“ ani něčím výhradně a jednoznačně pozitivním; je příznačné, že si to uvědomovali již někteří z nejstarších řeckých filosofů, když s jistým opovržením užívali pojmenování „mnohoučenost“ resp. „mnohovědění“ (polymatheia) a postavili tak přemíru učenosti do protivy nejen proti moudrosti, ale dokonce proti rozumnosti. (Tak kupř. je uváděn výrok Hérakleitův, že „mnohoučenost nenaučí rozumnosti“, zl. B 40 a 41. Podobně se vyslovil i Démokritos, že „mnozí mnohoučení nemají rozum“, zl. B 64.) Na druhé straně nedostatek „učenosti“ ještě nemusí znamenat, že myšlenky takového filosofa jsou bezcenné nebo že mu máme upřít pojmenování „filosof“. Z historie známe řadu filosofů, které lze právem označit za diletanty, a přece jsou připomínání nejen v negativním smyslu. Souvisí to ovšem s tím, že filosofie – alespoň v tradičním, velmi starém pojetí – není chápána jako „vědění“ (ve smyslu epistémé), nýbrž jako touha po něm a cesta k němu (původně ovšem jako touha po moudrosti či láska k moudrosti). Možná bychom mohli rozlišit dva podobné termíny, totiž diletantismus a amatérství, v tom smyslu, že diletant má v něčem pouze zalíbení a potěšení, kdežto amatér opravdovou lásku a usilovnou touhu. Diletant neví, co to je profesionalismus, kdežto filosof je profesionalizující se amatér.
(Písek, 100903-3.)