Tento text se zabývá zásadním rozdílem mezi pojmy kritika a odmítání, které jsou v běžném diskurzu často zaměňovány. Autor argumentuje, že zatímco pouhé odmítání může být nekritické a slepé k hodnotám, skutečná kritika spočívá v rozlišení mezi pozitivními a negativními aspekty daného jevu. Kritika neznamená pouhé zavržení, ale spíše navázání kontaktu, uznání a schopnost odlišit dobré od špatného. Tento princip je v textu demonstrován na vztahu mezi zpředmětňujícím pojmovým myšlením a narativitou. Autor varuje, že pouhé odmítnutí pojmovosti vede k úpadku do mýtu, zatímco úplné zavržení narativity způsobuje sterilitu myšlení. Smyslem kritičnosti je odhalit vnitřní napětí mezi přínosy a nedostatky určitého konceptu. Text zdůrazňuje, že kritika je primárně myšlenkovou aktivitou, která umožňuje precizní diferenciaci tam, kde praxe často postupuje nerozlišeně. Cílem je poukázat na to, že odmítání bez hlubšího rozlišení je intelektuálním krokem zpět, zatímco kritika uchovává to cenné a posouvá poznání vpřed.
Kritika x odmítání / Odmítání x kritika
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 9. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Kritika x odmítání / Odmítání x kritika
Bohužel se oba termíny směšují a zaměňují, ale odmítání může být i nekritické, a kritika může být i pozitivní a neodmítavá. Avšak ani tam, kde kritika něco odmítá, nemusí jít a vlastně by nemělo jít jen o negativní zhodnocení, neboť každá opravdová kritika (a tam, kde něco za kritiku stojí) znamená určitý kontakt, navázání spojení, jisté uznání a také převzetí čehosi v pozitivní smyslu. Krátce a dobře, kritika znamená především rozlišení, odlišování dobrého od špatného, nikoli zavrhování špatného spolu s něčím dobrým jen proto, že tam nějaké vady nacházíme. Dobře to lze demonstrovat třeba na kritice zpředmětňujícího myšlení. Historicky měl vynález zpředmětňování (a zpředmětňující pojmovosti) obrovský význam, a to nelze prostě jen odmítnout a zamítnout. Pouhé odmítnutí zpředmětňování (a příslušné pojmovosti nebo dokonce pojmovosti vůbec) je krokem zpět, nikoli kupředu: je to návrat k narativitě. Proti pouhé narativitě má pojmovost některé obrovské výhody – ovšem pokud víme o mezích, za nimiž se projevují zejména ty vady. Podobně se to však má i s tou narativitou: byla původně obrovským vynálezem proti pouhému označování nebo dokonce ukazování, ale třeba geometrie by narativně vynalezena ani založena být nemohla. A asi nikdy nebudeme s to se jí docela zbavit, zejména v běžných situacích, ale už nikdy se k ní nesmíme uchylovat jako k náhražce přesného, určitého myšlení (a vykládání), hlavně ne tam, kde takové přesnost je povinností a nárokem. Tak jako pouhé odmítání pojmovosti (s její přesností a akribií) vede k novému upadání do mýtu a mytičnosti (třeba v theologii), tak naprosté a principiální odmítání narativity vede k ochuzení a sterilnosti myšlení. Musíme zkrátka vždycky dobře vědět, co všechno odmítáme a co naopak chceme uchovat a nadále používat – právě v tom rozlišení resp. rozlišování spočívá naše kritičnost. Smyslem kritiky a kritičnosti je odhalit to napětí a ten rozpor mezi pozitivními a negativními rysy toho, co posuzujeme. Naopak pouhé odmítání je nekritické, protože rozlišovat vůbec nechce a nedokáže, ale jen zavrhuje (a někdy vyhazuje s vaničkou i dítě). Ovšem jednu věc je třeba mít na paměti: kritika je záležitostí myšlenkovou, anebo především myšlenkovou (v případě, že onu „kritiku“ a „kritičnost“ chceme významově rozšířit i na oblasti mimo-myšlenkové, např. na biologickou evoluci, kde také některé postupy nebo „vynálezy“ selhávají). Jen v myšlenkách může od sebe odlišit pozitivní a negativní stránky nějakého jevu; aplikovat takové rozlišení v nějaké „praxi“, tj. vyvodit z toho praktické a dokonce „technické“ závěry je možné jen někdy a jen za určitých podmínek.
(Písek, 100926-2.)