This philosophical reflection explores the inherent tension between conceptual thinking, rooted in Ancient Greek tradition, and the recognition of individual uniqueness. The author posits that European thought has historically favored commonalities, leading to a neglect of the singular traits that define every individual entity. While grouping phenomena based on similarities is often a human construct subject to revision, uniqueness is a fundamental reality that cannot be arbitrarily altered. The text presents a dual problem: identifying the source of uniqueness when similarities seem to prevail, and understanding the emergence of types if uniqueness is considered the primary foundation. By acknowledging both aspects of reality, the text challenges the reader to reconsider the balance between intellectual categorization and the objective existence of non-similarity. This inquiry is essential for a more authentic understanding of the world, moving beyond mere labels toward the essence of individual phenomena.
Podobnost a rozdílnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 10. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Podobnost a rozdílnost
Pojmové myšlení, jak bylo vynalezeno a založeno ve starém Řecku, je velmi úzce spjato s takřka výhradním soustředěním pozornosti na to, co je jednotlivinám společné. Tato myšlenková orientace byla (a dosud v mnoha ohledech i nadále je) natolik úspěšná, že nechala evropské lidstvo stále víc zapomínat na skutečnost, že se ve světě vlastně na všech úrovních setkáváme právě jen s jednotlivinami, pro něž je charakteristické nejenom to, že se některé s některými opravdu v něčem vzájemně podobají, ale které se na druhé straně od jiných – a dokonce také od těch, jimž se podobají – vždycky v něčem odlišují. Všude tam, kde jsme s to přímo nebo nepřímo pozorovat skutečné „jevy“ (a zabývat se jimi do potřebných detailů), zjistíme, že je sice můžeme zařadit do různých skupin podle toho, jak se sobě v některých významných parametrech podobají, ale že zároveň nelze přehlédnout některé jejich jedinečné vlastnosti, které jim zajišťují také jakousi nepodobnost a jedinečnost i v rámci takových skupin. To nás nutně vede k dvojímu závěru: a) že vytváření skupin jevů či skutečností podle určitých znaků, jimiž se navzájem podobají, je přinejmenším do jisté míry naše volba (a často i naše konstrukce), takže se mnohokrát stane, že musíme po nějaké době nových zkušenosti svou původní volbu opravit a „konstruovat“ nové rozdělení na jiné „typy“; a potom b) že uznání jedinečných rysů naopak není záležitostí našeho rozhodnutí ani našich konstrukcí, ale je čímsi původně skutečným, co můžeme nanejvýš leda přehlížet a nedoceňovat, ale co nemůžeme měnit svévolným způsobem, pokud nám půjde o skutečné poznávání. Uznáme-li však tuto dvojí stránku všech skutečností (a nebudeme-li chtít bez náležitého důvodu trvat na nějaké výjimce), musíme vidět před sebou dvojí problém: 1) co je zdrojem jedinečností, pokud podobnosti převládají a dokonce představují něco původnějšího, a jak je možné, že se uprostřed nepochybných podobností takové jedinečnosti mohou udržet, a 2) jak je možno chápat vznik podobností a „typů“, jestliže naopak jedinečnosti jsou tím „základním“, co na sebe jakoukoli „typičnost“ musí teprve ex post brát, co své podobnosti s jinými musí teprve aktivně dosahovat.
(Písek, 101026-1.)