Tento text se zabývá problematikou antropomorfismu a analyzuje oprávněnost jeho kritiky. Autor rozlišuje mezi naivním diletantismem a kritickým antropomorfismem, který považuje za legitimní a v podstatě nevyhnutelnou metodu poznávání světa. Tvrdí, že člověk nemůže nahlížet na realitu jinak než skrze prizma vlastní zkušenosti. Odmítá redukcionismus, jenž se snaží světu vnucovat uměle vykonstruované principy a omezení. Místo toho text vyzdvihuje nutnost chápat jednotlivé skutečnosti v kontextu širšího celku. Tento holistický přístup ilustruje na příkladech z biologie a fyziky, kde povahu částí, jako jsou atomy nebo buňky, nelze plně pochopit bez ohledu na jejich roli v rámci celého organismu či systému. Antropomorfismus, stejně jako biomorfismus, je zde prezentován jako součást širšího filosofického rámce, který uznává propojenost všech úrovní skutečnosti a odmítá mechanické vytrhávání věcí z jejich přirozených souvislostí.
Antropomorfismus
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 11. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Antropomorfismus
Výtky antropomorfismu jsou někdy částečně opodstatněné, ale jsou to vlastně výtky, mířící proti naivitě a diletantismu, tedy platné jen proti hloupému a povrchnímu antropomorfismu. Vzato vážně a kriticky: jak jinak můžeme přistupovat k poznávání věcí kolem sebe a světa vůbec než tak, že se na to díváme svým očima, že využíváme zklušeností, které nám jsou nejbližší, které sami dobře známe? Jedinou alternativou by pak mohlo být to, o co se pokoušeli právě nejrůznější „redukcionisté“: konstruovat uměle nějaké principy a pak je aplikovat na svět, tj. vnucovat své chápání světa do předem připravených omezení. Kromě toho tu přece platí – zejména pro filosofii – že i jednotlivé „věci“ (skutečnosti) musíme chápat v kontextu s ostatním, vposledu pak v souvislosti s „celkem“. To znamená, že nemůžeme správně poznat povahu atomů toho kterého prvku, nedbáme-li, jakou úlohu má nebo může mít třeba při vzniku a udržování života (tady by se zase mohlo s výtkou mluvit o „biomorfismu“ nebo „zoomorfismu“); a podobně nemůžeme dostatečně poznat, jak žijí a fungují buňky určitého orgánu nebo pletiva, když nepřihlédneme k celému organismu, v němž mají tyto buňky, pletiva i orgány své místo a v němž plní svou úlohu.
(Písek, 101115-1.)