This study analyzes Emanuel Rádl's concept of freedom, specifically his assertion that freedom is not "of this world" but presupposes a sense of mission. The author explores the ontological origin of freedom and questions the nature of "this world" if freedom must originate from elsewhere. The analysis focuses on the distinction between "what is"—the empirical reality—and "what ought to be," which represents the realm of ethics and freedom. A central theme is the problem of "becoming" or actualization, exploring the transition from an ethical imperative to reality. The author highlights the paradox that once freedom is fully realized, it may lose its essential character. Furthermore, the text distinguishes between freedom as a mere possibility, which may remain unfulfilled, and freedom as a mission. In this sense, freedom is not an end in itself but a necessary tool and a path toward fulfilling a higher moral purpose, thereby gaining its true significance within the context of human existence and responsibility.
Svoboda – původ
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 11. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Svoboda – původ
Rádl vyjádřil své pojetí svobody (v závěru Války Čechů s Němci) tak, že „svoboda není z tohoto světa, nýbrž předpokládá smysl poslání, kvůli němuž má člověk svoboden býti“ (3868, s. 212). Pokusme se pečlivě analyzovat jednotlivé myšlenky, k nimž nás tyto formulace vedou. Především je tu před nás postavena otázka základní, totiž odkud se ona svoboda bere, není-li „z tohoto světa“; a s tím souvisí také potřeba bližšího vymezení, co to je ten tzv. „tento svět“ (zřejmě tedy bez svobody, pokud ona svoboda nepřichází „odjinud“ – a odkud?). Dále tu je to poněkud problematické slovo „předpokládá“: není-li svoboda z tohoto světa, pak ani onen předpoklad, totiž „smysl poslání“ nemůže být a není z tohoto světa. Můžeme však v takovém případě mluvit o „předpokladu“? A pokud ano, jak musíme změnit význam tohoto slova? Rádl také říká, že člověk má být svoboden; svoboda tedy náleží mezi ty „skutečnosti“, které „mají být“, tedy mezi skutečnosti, které jsou skutečnější než to, co „jest“. Zmíněný „tento svět“ je tedy zřejmě chápán jako to, co „jest“, zatímco to, co „má být“, nepochází ze světa jakožto z toho, co „jest“. A tak musíme nahlédnout, že druhým velkým problémem po onom první, totiž odkud se ona svoboda (a vůbec všechno to, co „má být“) bere, je problém „stávání se“. „nastávání“, „uskutečňování“, tj. přechod toho, co „má být“, v to, co „jest“. Místo svobody musíme proto hledat právě v onom „nastávání“ či „uskutečňování“, neboť svoboda, která ještě „není“ (tj. není nastalá, uskutečněná), vlastně ještě žádnou svobodou není, ale když už je uskutečněna, tak něco ztrácí, něčeho důležitého je zbavena, a vlastně svobodou už přestává být. Zároveň však platí, že ne každé „nastávání“ (Werden) už je uskutečňováním svobody, ale že může být také ztrácením svobody, míjením se se svobodou, nevyužitím možné svobody. Protože však je nesnadno obojí nějak integrovat v jedno pojetí, zdá se být nezbytným principiální rozlišení mezi svobodou jeho tzv. „možností“, které může být nevyužito, tj. která může zůstat neuskutečněna, a svobodou jako „posláním“, které ovšem není samo cílem, ale vede k dalšímu poslání, pro něž je ona svoboda jako „poslání“ pouhou cestou, prostředkem, nástrojem.
(Písek, 101126-1.)