Text analyzuje nebezpečí diletantismu v moderní společnosti a srovnává jej s historickým přístupem k uchovávání vědění. Autor poukazuje na to, že v dřívějších civilizacích bylo vědění svěřeno pouze vybraným jedincům, což mělo zajistit odpovědnost za jeho užití. Současný diletantismus je kritizován nikoliv jen pro nedostatek technických znalostí, ale především pro absenci morální odpovědnosti za následky činů. Diletanti jsou schopni napodobovat vnější formy, terminologii a technické postupy v oborech jako psychologie, žurnalistika či politika, aniž by skutečně rozuměli podstatě věci. Tato povrchnost vede k tomu, že místo odkrývání pravdy dochází k jejímu dalšímu zatemňování. Vědění jako moc musí být podle autora neoddělitelně spjato s vědomím o tom, co nesmí vzniknout. Diletantismus tak představuje hrozbu, protože postrádá disciplínu a hluboké porozumění skutečnosti, čímž selhává tváří v tvář reálným problémům.
Diletantismus jako nebezpečí
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 5. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Diletantismus jako nebezpečí
Kdysi ve starých velkých společnostech a civilizacích se významné objevy a vynálezy nikdy nešířily všeobecně, nýbrž jejich znalost bývala svěřována jen určitým vybraným příslušníkům (šamanům, kněžím apod.). Obvykle se to – zejména od dob tzv. osvícenství – líčilo jako cosi naprosto negativního a hodného zavržení. Snad nikdy se neuvažovalo o tom, ře by to mohlo mít také některé dobré důvody (což vůbec nemusí znamenat, že ty dobré důvody nebyly převáženy něčím špatným a tak promarněny). Všechno „nové“ s sebou totiž přináší také nová nebezpečí, a proto se nemá, nemůže dávat do rukou nepřipraveným a neukázněným. Vyškolení a vzdělání v nějaké dovednosti, předávané z generace na generaci, zdaleka neznamená jen předání určitých vymezených dovedností, ale nese s sebou nutně také vyškolení a vzdělání v odpovědnosti za použití a využití oněch dovedností, tj. odpovědnosti za to, co z toho může, al také co z toho nemůže a nesmí vzejít. Baconova deviza, že vědění je moc, je nepochybně pravdivá, ale je to jen část pravdy, protože vědění musí být chápáno tak široce, aby zahrnovalo i vědění o tom, co z nepravého, nedisciplinovaného, nepoučeného a nevzdělaného vědění pouze částečného nejen může vzniknout, ale také a zejména co nesmí vzniknout, k čemu nesmí dojít. Nebezpečí diletantismu nespočívá jen v jeho nedostatečném vědění, ale především v tom, že může dokonce dosahovat jisté omezené „dokonalosti“ v čistě technickém smyslu, aniž by na sebe vzal tu odpovědnost za třeba i ty vzdálené a nejvzdálenější následky toho, co dokáže udělat a provést. Je mi jasné, že tady bude hned každý myslet na atomovou pumu a podobně. Ale je to horší: spousta inteligentních lidí si už dnes dokáže osvojit přístupy psychologů nebo dokonce psychiatrů, dovedně je napodobovat a přitom zůstat bez základní schopnosti porozumět, oč druhému člověku jde a jak to s ní doopravdy je. Totéž platí o jakési zručné dovednosti novinářů, ale i běžných (ovšem inteligentních) lidí povědět něco zajímavého nebo si to i myslet, aniž by pochopili skutečnou tvář situace, a to ať už jde o záležitosti vědy (zejména oborů společensko-vědních) nebo o věci politické. A tak vidíme zejména na podobných případech, že diletantismus nespočívá v neznalosti materie a terminologie, nýbrž v jakémsi vnějškovém napodobování, které jen dělá dojem, ale tváří v tvář skutečnosti nutně naprosto selhává. A platí to vlastně o všech oborech a o všech záležitostech vůbec: způsob, jak se o věci jakoby „znale“ mluví, jen zakrývá smutnou realitu, že to, o čem se mluví, zůstává nadále skryto, ba že je jenom dál a dál zakrýváno a zatemňováno.
(Písek, 090513-1.)