This text offers a critical reflection on the concept of experience within the history of philosophy, specifically distancing itself from British empiricism and its emphasis on "immediate experience." Drawing on Paul Ricoeur's distrust of immediacy and intuitionism, the author argues that mediation is not limited to language but encompasses all prior knowledge and both individual and secondary experiences. Every process of "experiencing" is viewed as a synthesis of current perception and past memory, where thought and reason intervene directly in the act itself. The study rejects the possibility of "direct insight" (theoria), asserting that just as immediate experience is impossible, so is immediate intuition. A crucial distinction is made between the act of experiencing and that which is experienced. Furthermore, the author warns against the habitual tendency to pre-qualify the "experienced" as a mere "object," challenging the long-standing influence of Greek objectification. By deconstructing these traditional notions, the text seeks a more nuanced understanding of how thought and experience are inextricably linked.
Zkušenost a „zakoušení“ / „Zakoušení“ a zkušenost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 23. 5. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Zkušenost a „zakoušení“ / „Zakoušení“ a zkušenost
Termín zkušenost (empirie) byl v dějinách filosofie zatěžován nejrozmanitějšími významy; velký důraz na „zkušenost“ dávali zejména anglosaští empiristé. Sdílím silnou nedůvěru k tzv. „zkušenosti“ třeba s Ricoeurem, který jednou v rozhovoru (7939, s. 177) řekl: „Slovu ,zkušenost‘ jsem vždycky silně vzdoroval, neboť nedůvěřuji bezprostřednosti, výlevům, intuitivismu; vždycky jsem dával přednost prostředkování řečí a písmem …“ V Ricoeurově formulaci je zřetelně slyšet zejména jeho odmítnutí toho, čemu dávali empiristé takovou důležitost, totiž tzv. „bezprostřední zkušenosti“ (immediate experience), ale zdůrazňování základního významu „prostředkování“ se zdaleka nemusí omezovat na jazyk, tj. na promlouvání a texty. Každé „zakoušení“ je už dějištěm intervence nejen ze strany jazyka, ale také ze strany všeho dosavadního povědomí a vědění, v němž jsou složky jak individuálních, osobně zažitých zkušeností, tak „zkušeností předávaných, tedy sekundárních (z „doslechu“ apod.). Vždycky, když něco „zakoušíme“, výsledkem je jakási „srostlice“ právě zakoušeného s tím, co jsme už zakoušeli dříve, v zapamatované minulosti, ale také s tím, co jsme si z toho uvědomovali, co jsme o tom slyšeli nebo četli, jak jsme o tom přemýšleli atd. Myšlení, chápání, rozumění (rozum) zasahuje již do procesu (děje) zakoušení samého, můžeme dokonce říci, zakoušíme pospolu a neoddělitelně zakoušené i myšlení zakoušeného. To nás ovšem nutně vede k závažným korekturám nejen pokud jde o pseudo-pojetí tzv. „bezprostředních zkušeností“, ale také pokud jde o předsudečné pojetí tzv. „přímého nahlížení“, „přímého názoru“ (zírání, náhledu, THEORIA). Tak jako není možné bezprostřední zakoušení, není možné ani bezprostřední „nazření“. Na druhé straně však nabývá mimořádné důležitosti pečlivě rozlišování mezi aktem, procesem, výkonem zakoušení na jedné straně a tím „zakoušeným“ na straně druhé. A právě v tomto bodě je mimořádně významné si uvědomit, že ono „zakoušené“ ještě zdaleka nesmíme předem kvalifikovat jako cosi „předmětného“, tedy jako „předmět“ v tom smyslu, jak stále ještě zůstáváme pod vlivem řeckého způsobu „zpředmětňování“.
(Písek, 090523-1.)