This text examines Eleaticism as a distinct philosophical "contagion" that has shaped human thought for centuries. At its core is the so-called Eleatic virus, which characterizes time as a mere succession of timeless moments. In this view, reality is reduced to a pure present existence, the "hic et nunc," without past or future. The author critiques the tendency to isolate and stabilize philosophical ideas outside their broader context, arguing that such an approach prevents genuine understanding. To understand a thought, one must be willing to let it lead further; if a thought fails in this movement, it must be recognized as flawed or insufficient. The document emphasizes that the widespread acceptance of an idea, even over millennia, is no guarantee of its truth or validity. Eleaticism is depicted as a nearly fatal intellectual infection affecting many generations. Originally written as a response to Jan Hron, this reflection calls for deeper ontological self-awareness and challenges the static interpretation of philosophical traditions as mere collections of isolated and rigid definitions.
Eleatství jako „nákaza“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 7. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Eleatství jako „nákaza“
Tzv. „elejský virus“: je to jakoby „nákaza“ myšlenkou, že čas není nic jiného než pouhá sukcese bezčasových okamžiků, takže pravá (opravdová) skutečnost je vždy jen prezentní „hic et nunc“, takže eo ipso nemá žádnou minulost a žádnou budoucnost („nebylo nikdy a nebude – jest nyní, najednou celé, souvislé, jedno“ – zl. B 7 a B 8); myslíte, že je nutno to na tomto místě vysvětlovat? Jazykové vyjádření má přece dobrý smysl jen tehdy, když poukazuje k něčemu, co v sobě samém neobsahuje jako svou součást; tak bychom mohli dělat vysvětlivky ke všem, a pak vysvětlivky k vysvětlivkám, atd. až do nekonečna – čí spíš vyčerpání sil. Filosofická myšlenka není ničím, co by bylo možno vystřihnout nebo vyříznou ze souvislostí, izolovat a tak jaoby „upřesnit“, ale vždycky je něčím víc, než čím je, vede dál. Pokud jí chceme porozumět, musíme se jí nechat vést dál, nemůžeme ji „stabilizovat“ nějakým vydělením a osamocením. Myšlence takto chápané rozumíme vždy jen do jisté míry, totiž do té míry, do které se jí necháme vést dál – a jakmile už dál nemůžeme, musíme buď sebekriticky přiznat, že jsme selhali (takže to musíme zkoušet znovu), anebo musíme nahlédnout (ale vskutku „nahlédnout“, „nazřít“ a také to náležitě zdůvodnit), že to byla myšlenka vadná, nedostatečná nebo falešná. A protože myšlenky se často „šíří nákazou“ (a to i ty „pravé“), jejich rozšíření nemůže být nikdy dokladem jejich správnosti a opravdové platnosti. Některé myšlenky se mohou rozšířit nejen v jedné době, ale mohou postihnout celé generace, ba celé desítky generací, celá staletí a dokonce tisíciletí. Jednou takovou takřka fatální nákazou je právě zmíněná elejská myšlenka, jak ji známe ze zlomků Parmenidocvých, Zénónových a dalších Eleatů.
(Písek, 090724-2.)
(Pozn.: pro odpověď Janu Hronovi.)