Text analyzuje Jaspersovu definici filosofie jako „myšlenkového ujišťování se o vlastním bytí“. Autor upozorňuje na rizika plynoucí z chápání pojmu „vlastní bytí“ a zdůrazňuje, že filosofické tázání směřuje k odhalení pravé skutečnosti. To vyžaduje nahlížet na věci ve světle pravdy, tedy v perspektivě toho, jaké by věci měly být, a kriticky tak hodnotit jejich případné nedostatky či nepravost. Zásadním aspektem této činnosti není subjektivní hodnocení, nýbrž podřízení všech postojů – včetně těch filosofových – univerzální normě pravosti. Filosofie je zde chápána jako cílevědomé úsilí o poznání a vědění, jemuž se musí podrobit i sám myslitel a jeho vlastní systém. Autor dochází k závěru, že pravá filosofie spočívá v neustálém a usilovném vystavování se světlu pravdy, které umožňuje rozlišit mezi pravou a nepravou skutečností. Tento proces není pouhým hodnocením, ale formou hlubokého poznání, které formuje vztah člověka k bytí jako takovému.
Filosofie – rozsah úkolů
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 9. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Filosofie – rozsah úkolů
Jaspers se na jednom místě své „Philosophie I.“ vyjadřuje tak, že „Philosophie ist das denkende Vergewissern eigentlichen Seins.“ (3337, 37.) Obávám se, že tato formulace by mohla být pochopena velmi zavádějícím způsobem, neboť rozhodujícím momentem se tu nutně stává způsob, jakým je chápáno ono „Sein“, a hlavně jak je chápáno ono „eigentliches Sein“ (třeba na rozdíl od nějakého „Sein“, které je „uneigentlich“ nebo „nichteigentlich“). Filosof se chce ujistit tím, jaká je pravá skutečnost toho, co jest; a to zároveň znamená, že chce „po pravdě“ vidět a vědět, nakolik je ta či ona skutečnost pravá a nakolik nepravá, eventuelně co je na ní pravé a co nepravé, což znamená vidět každou skutečnost ve světle pravdy, tedy ve světle toho, jaká by měla být, a tudíž vědět o jejích nedostatcích, eventuelně o tom, že by vůbec neměla být. Základní důležitost má tedy nikoli filosofovo hodnocení z vlastních pozic, nýbrž podřízení také těchto vlastních pozic oné normě „pravosti“, v jejímž světle chce vidět vše v tom smyslu nejde o „hodnocení“, nýbrž o „poznání“ a „vědění“ – pochopitelně jako cíl, kterého filosof dosahuje rovněž v něčem lépe a v něčem hůře, takže se právě proto také sám i se svou filosofií musí ochotně, a dokonce usilovně do světla „toho pravého“ stavět.
(Písek, 090912–2.)